Tak už je to tady! (z lednového deníčku šílené matičky)

Všichni mi to říkali a já jim nevěřila! Doufala jsem, že to nepřijde vůbec... a nebo aspoň ne tak brzo.  

"No, dinosauři dobrý," pravil Choť, když se byl s dětmi před pár dny vrátil z výstavy.

 

 

 

 

"Ale Miminko tam někde viděla za výlohou nějaký šaty..."  

 

"Hamantana, mami, to byly Hamantana," vložilo se do rozhovoru dítko, "že mi koupíš Hamantana? Karolínka má Hamantana, a Kristýnka má taky Hamantana, všechny holky ve školce mají Hamantana... Půjdeme tam, a já ti ukážu, kde to mají, tam jak jsou ti dinosauři, jo?"

 

"Tak už to přišlo," napadlo mě - "holky mají tohle a tamto, a já to chci taky."

 

No co už, svět je takový - a ne že by dřív nebyl, pamatuji přece hony za céčky a rubikovou kostkou. A vzpomínám si, jak jsme kamarádce záviděli tetičku v Kanadě, která posílala voňavé fixy. Jak Kindervajíčko byla věc hodná obdivu a dlouhé pozornosti a jak spolužačky na tělocviku obdivně okukovaly moje dovozové tepláky z druhé ruky. Ale "hamantana"? To jsem v životě neslyšela!

 

"To ti bylo takový tílko," vyprávěl Choť, "úplně obyčejný, hroznej materiál, ale stálo to šest stovek!" 

 

Fenomén "Hamantana" se objasnil sám, když se mi podařilo odvést Knoflíčka v mrazu ze školky jen v přezůvkách.

 

"Proč jsi mi neřekl, že nemáš boty?" vyděsila jsem se při pohledu na bačkůrky ťapající po ledu.

 

 "Já jsem myslel, že je mám," hlesl.

 

Zpátky do školky už bylo daleko. Knoflíčka jsem obula do rezervních (dívčích) kozaček, které nějakým šťastným řízením osudu zrovna spočívaly v nákupním koši pod kočárkem, a zahnuli jsme za roh, k malému obchůdku s obuví, kde na přelomu ročních období mívají slevy... tak akorát na nákup náhradních botiček.

 

"Hamantana," zvolalo nejstarší dítko, "tady je taky Hamantana," mířil prstík na ušmudlanou výlohu čínského obchůdku, ve teré viselo zplihlé triko s nažehlovacím obrázkem Hannah Montana. Domů jsme si kromě nových sněhulí donesli i "Hamantanu". Miminko je "in". 

 

Zvykáme si na nový rytmus rodinného života - pomalu, ale přece. Mám ráda sobotní rána - když se děti ptají tatínka (teď vzácného, a o to milovanějšího), "co budeme dělat dneska". 

 

 

 

Také pohled na ty větší, které někdy, když jsem se zrovna nekoukala, vyrostly natolik, že už můžou sedět u stolu a snídat jako dospělí... I když si se všemi těmi šálky a podšálky připadám trochu jako servírka (ne, děti přece jen nevyrostly ještě tolik, abych je nechala předkládat a uklízet tenkostěnný porcelán). 

 

Dělají kdeco, od návštěvy bazénu se sousedy ("nemohl jsem se zbavit toho francouzského kolegy," stěžoval si Choť, "když jsem mu řekl, že jdu plavat s dětmi od sousedů, pořád chtěl jít s námi, nebo aspoň vědět, v kolik tam budeme..." "Prosímtě, a proč?" "No on nejdřív nechtěl, ale pak se ptal, kolik jim je, a já řek´, že Heleně bylo teď někdy osmnáct...") přes večerní procházky, sněhové hrátky a stavbu kónických sněhuláků na zahradě až po odstraňování vánočních dekorací (které u nás byly vlastně eidové), které vyústilo ve výrobu královských propriet z papíru.

 

  

 

A zatímco rodina se samospádem věnuje sama sobě, já ubývám. Naštěstí. Vážím o 25 kilo méně, než před rokem, a o 7 kilo méně, než před Vánoci. Kdybych byla ještě o 6 kilogramů lehčí (a já, dá-li Pánbůh, budu!), smrštila bych se na své předdětné rozměry. Mohla bych byla bývala být scvrklá mnohem dříve, kdyby mi mnohem dříve došlo, že můj přísun bílkovin je hluboko pod hodnotami doporučenými kojícím matkám. Lépe pozdě, než nikdy, říkám si, a cpu se tvarohem. 

 

Stále ještě se však podobám sama sobě: onehdá jsem šla s Chotěm a dětmi v centru po ulici, když jsem zaregistrovala povědomou usměvavou tvář mladé maminky... A teprve když po chvíli maminka řekla: "no jeho už bych nepoznala, a my bez té noční košile taky vypadáme jinak," pochopila jsem, že ta půvabná dáma je má spolupacientka z porodnice.  

Kakao, který opravdu už nijak nepřipomíná onen čtyř a půl kilový zámotek, jímž před deseti měsíci byl, se naučil vypínat a zapínat už všechno, co se u nás vypnout a zapnout dá (kromě zabezpečení a sporáku); v případě světel, televize a počítače jde o dovednost spíše nemilou - u světla a televize o to víc, že ani funkce dálkového ovládání kojenci nezůstala utajena.  

 

Čím se, propána, bavily malé děti v době před technologickou revolucí?