Proč jsou pánové mokří?

Podrážky bot dopadaly ve svižném rytmu na rozpálený asfalt. Nebyly svižné dost - autobus se odlepil od obrubníku nástupiště právě ve chvíli, kdy Choť vběhl na nádraží.

"Máme jízdenky ještě na náhradní autobus, za hodinu," zabzučela slečna prodavačka kovovým hlasem z mikrofonu přimontovaného na své kukani, a plexisklovým tunýlkem podala Choti písemný příslib dopravy.

 

Vozidlo přijelo včas, kupodivu. V tom odpoledni jako by se všechno zvolna tavilo a přelévalo, pomalu, poomaaluu, pooomaaaluuu. Cestující stoupali po schůdcích do autobusu a zabírali si volná sedadla. Ty, kdo doufali, že nebudou mít souseda, čekalo zklamání: žádné z míst nezůstalo neobsazeno.

 

Autobus vykličkoval z města a dostal se na dálnici. Teplota na palubě stoupala, vzduch houstl. Začali se ozývat reptalové, předpovídající své brzké mdloby, pokud nedostanou dávku čerstvého vzduchu.

 

"Zapněte klimatizaci," pozvedl hlas první odvážlivec.

 

Žádná odezva.

 

"Prosím vás, zapněte klimatizaci, tady se nedá dýchat!" zvolala kyprá padesátnice s mahagonovým přelivem a nápadnými náušnicemi.

 

Nic.

 

Dva kluci, podle všeho studenti, zkusili pootevřít nouzový východ ve střeše autobusu - marně, východ byl zaplombován.

 

V přední části autobusu se ze sedadla zvedl tatík v polyesterovém triku a přidržuje se sedadel podél uličky, došel až k řidiči.

 

"Prosím vás, můžete zapnout tu klimatizaci?"

 

"Je zapnutá."

 

"To není možný, my se tu úplně dusíme," stěžoval si tatík.

 

Na pomoc mu přispěchal další, mladší muž, tentokrát z prostředních řad. A ještě jeden. Kolem řidiče začalo být těsno.

 

"Ale je to zapnuté, tak se podívejte," bránil se řidič za jízdy.

 

"Jak jste to zapínal, ukažte!" zavelel jeden z kibiců. Řidič s výmluvným povzdechem předvedl, jak se zapíná klimatizace.

 

"Zkuste to ještě jednou," přidal se další pasažér, který doteď jen natahoval krk z předního sedadla.

 

Řidič uposlechl.

 

"Máte to rozbitý," pravil tatík hlasem, který jen stěží potlačoval známky triumfu.

 

"Nemá," opravil ho jiný pasažér, "jen to má slabej výkon, asi to neni udělaný na takový vedra."

 

"Tak zastavte," zakřičela  mahagonová paní zezadu. "Zastavte, nebo se tu udusíme!"

 

"Copak můžu zastavit, ženská," odsekl jí řidič, "na dálnici?"

 

"Musíte něco udělat! Takhle tam nedojedeme!" Mahagonové paní se asi ještě nedoneslo, že jekotem spotřebuje víc kyslíku, než mlčením nebo tichou mluvou.

 

Na příštím odpočívadle u benzinové pumpy se řidič znovu pokoušel otevřít nouzový východ. Utrhl plombu, ale dveře držely jako přikované. Lomcoval s nimi sem a tam.Tvář mu zbrunátněla, po pleši sklouzla krůpěj potu. Bum! Dveře se vylomily ze střechy, a zůstaly viset na kovovém laně, příliš krátkém na to, aby jim povolilo spadnout na podlahu autobusu. Řidiči uniklo tichounké zaklení. "Tak, teď je dáme tady nahoru k zavazadlům", řekl spíš sám k sobě, než k cestujícím, a chystal se dveře zasunout nad baculatou Mahagonku.  

 

"Ne, to ne, sem ne!" zaprotestovala dáma hlasitě. "Pak mi to spadne na hlavu!"

Překvapenému řidiči dveře vyklouzly z rukou a na svém ocelovém poutu se zlověstně pohupovaly v uličce.

"No tak je dám sem," pokusil se je zasunout na druhou stranu uličky.

"Ne, nade mě ne," zvolal mladík, který seděl na místě pod dveřmi. Řidič se rozmýšlel jen maličko:

"Tak budou nad vámi," zasunul dveře zpátky nad mahagonovou kštici, "vy jste je chtěla vysadit, tak teď budete sedět pod nima!" a vrátil se za volant.

"Ale pojedete pomalu! Jeďte pomalu!" volala za ním Mahagonka.

"Jo, pojedu stovkou," zabručel ten trpělivý muž.

"Devadesátkou! Nanejvýš devadesátkou! Nebo mě to zabije!" vykřikla pasažérka a s obavou pozvedla zrak ke dveřím nad hlavou.

 

Autobus vyjel na dálnici.

 

Otvorem ve střeše proudil chladivý vzduch a sušil zpocené kštice cestujících. Ta lahoda! Na palubě se rozhostila spokojenost.

 

Jak se vozidlo blížilo ku Praze, měnilo se i počasí kolem dálnice. Už nebylo vedro, ba ani teplo. Ze svěžího vánku se stal ledový vichr. Choť v tričku jektal zuby a jeho spolucestující na tom nebyli o nic líp. Zajatci děravého autobusu, s pupenci husí kůže na odhalených pažích a stehnech, po sobě nesměle pokukovali. Stěžovat si řidiči už se nikdo neodvážil.

 

V Praze naštěstí začalo pršet. Silně. Provazce vody dopadaly na podlahu a sedačky autobusu, smáčely tváře prokřehlých cestujících. Bylo jasné, že dveře se musí vrátit na místo.

 

"Dejte je tam sami," nechtěl už s dveřmi řidič nic mít.

 

Dva dobrovolníci z řad pasažérů se kymáceli v autobusu, jedoucím Legerovou ulicí, a snažili se utěsnit střešní otvor utrženými dveřmi, zatímco jim déšť promáčel košile.

Povedlo se jim to až těsně před Florencí.

 

"Maminko, proč jsou ti pánové mokří?" ptal se blonďatý chlapeček, který někam cestoval s maminkou.

Mladá paní se ohlédla za pasažéry vystupující z brněnského autobusu, ze kterých crčela voda.

"Nevím, miláčku. Opravdu nevím."