Jak se vyhnout placení nájemného

Moje kamarádka Lenka, které jsem mnohým zavázána, má byt.

Moje kamarádka Lenka žije v zahraničí.

A protože má byt, protože žije v zahraničí a protože jsem jí zavázána, dopřála mi okusit radostí, jichž se jinak dostává jen majitelům nemovitostí.

Lenka mě obdařila štůskem pných mocí, svou důvěrou a povzbudivou větou, že v péči o svěřený majetek určitě nebudu horší, než ona - vzpomněla toho, jak za své nájemníky platila telefonní společnosti osmdesátitisícový dluh.

 

Pár týdnů poté, co jsem od Lenky převzala klíče od bytu, jsem seděla v prostorách realitní kanceláře, se kterou Lenka uzavřela (velice nevýhodnou) smlouvu o zprostředkování pronájmu.

 

V křeslech proti mě se rozvaloval korpulentní romský pár, o kterém mi realitní agent - asi ve snaze zmírnit mé předpokládané zděšení - do telefonu tvrdil, že "pán je bílý, paní je Romka". Ve skutečnosti veěkerá "bělost" klienta pocházela z toho, že byl Olach, a svůj etnický handicap důvěryhodnosti se snažil vyrovnat ostentativní demonstrací své solventnosti - pomalu bych mu věřila, že k svému maličkému suterénnímu bytečku v dělnické čtvrti bude přijíždět v nejnovějším modelu mercedesu, řízeném olivrejovaným šoférem.

 

Prosta etnických předsudků a znalá textu smlouvy, který neumožňoval klienty realitky odmítnout, převzala jsem zálohu a předala klíče.

 

Rodina První se nastěhovala do Lenčina bytu.

 

Znovu ho vymalovali, ozdobili záclonkami a barevnými obrázky s Ježíšem a všechno se zdálo být v pořádku. Asi tak týden.

 

Po prvním telefonátu od paní První ("trouba špatně peče") kázala Lenka koupit nový sporák. Po druhém telefonátu ("nechali jsme přestěhovat přípojku k pračce z kuchyně do koupelny a chceme to proplatit") začala Lenka maličko vzdorovat.

 

Ale přesto na podzim nechala v bytě vyměnit plynová kamna  ("taková zima tady je, a manžel je churavý na plíce, to my nemužeme tady byt v takove zimě!"), která všem předchozím nájemníkům postačovala, koupila nový přímotop ("to nový topeni topí, ale taky málo!") a odmítla instalovat další plynová kamna ("ty elektrický budou moc drahý," protestovala paní První, když se dožadovala výměny přímotopu za plyn) i elektrický zářič do koupelny.

Na jaře šel pan první na laserovou korekci vady zraku a na účet nedorazilo nájemné ("my sme museli platit tu operaci," dovolávala se mého soucit paní První).

 

Nájemné nedorazilo už nikdy: paní První, jsouc upomínána, lkala, že manžel je v invalidním důchodu, je chudák nemocen a rodina nemá co do úst. Jsouc vypovídána z bytu, lkala paní První, že nemají kde hlavu složit: hledají, opravdu hledají jiné bydlení, ale nikde je nechtějí - to ten proklatý rasismus!

 

Po několika měsících přiletěla do Prahy na dovolenu Lenka. Skutečnost, že sponzoruje nejen bydlení rodiny Prvních, ale i jejich spotřebu energií, ji přiměla k originálnímu řešení: zazvonila u jjich dveří s kufrem a pohádkou o tom, že ani ona nemá kde hlavu složit. A protože byt je jej, inu... bude žít s Prvními.

 

Stačily tři dny na lehátku v kuchyni Prvních,  aby se otázka náhradního bydlení vyřešila. Ubytování rodiny Prvních sice Lenku přišlo na nějakých třicet tisíc, ale - uf - byli pryč.

 

(Pokud teď máte cukání zanadávat si na minority, počkejte raději na pokračování - rodina Prvních byli totiž úplní břídilové. :-)  )