Kdybyste nechodili k zubaři, budete mít zdravý zuby!

Jeden Kojotův článek vytáhl z šuplíčku v mé paměti zaprášenou vzpomínku na to, jak jsem Chotě před lety poprvé přivedla do ordinace zubní lékařky.

Bylo to krátce poté, co jsem ho nechala odčervit a oočkovat - v rámci prohlídky a zjišťování (ne)opotřebenosti tělesné schránky svého nově pořízeného manžela jsem se rozhodla podívat se mu také na zoubek.

 

"Co mi tam budou dělat?" byl zvědavý Choť, jindy fanatik ústní hygieny.

 

"Nic," uklidňovala jsem ho, "podívají se ti do pusy a půjdeme domů."

 

"Ale mě nic nebolí?"

 

"No právě," nedala jsem se odradit, "k zubaři se má chodit, dokud nic nebolí!"

 

Na Choti bylo vidět, že se mu tenhle princip moc nezdá, ale podvolil se. Ve stanovený den jsme usedli v čekárně. Choť listoval erárním ženským časopisem s oslíma ušima a vypadal, že moje rady ("Sedneš si tam do křesla, otevřeš pusu a budeš hodnej!") ani neposlouchá.

 

A pak se otevřely dveře a Choť zmizel v ordinaci. Oslíma ušima časopisu plného vět bez významu jsem měřila minuty, které zbývaly do konce Choťovy pacientské iniciace.

 

Zubařka mi Chotě vrátila s bodrým dodatkem: "No vidíte, že to nic nebylo. Zuby má úplně v pořádku. Kdyby měli takový všichni, tak jsme bez práce," zavřela za ním dveře.

 

Choť to ovšem viděl jinak: "Šťourala mi do zubů železem! To se pak nedivím, že tu má tolik lidí zničený chrup!"