Bez bytu nenajdu práci! Do té koupelny se nevejdu!

V článcích o tom, jak jsme za úplatu poskytovali bydlení pochybným příslušníkům etnické minority i solidním příslušníkům zdejší etnické majority, jsem zmínila některé zážitky spojené s pronajímáním bytů. Inu, této činnosti se přinejmenším nedá upřít to, že se při ní člověk seznámí se spoustou zajímavých lidí.

Poté, co "solidní nájemníci" bez rozloučení opustili byt i padesátitisícový dluh, vyvstala nutnost nalézt pro osiřelou jednotku nové obyvatele. Takový úkol obvykle řeším inzerátem, prohlídkami a nakonec podpisem smlouvy.

 

"Máte ten byt ještě? My bychom o něj měli vážný zájem," volal kdosi, hned druhý den po tom, co inzerát vyšel. "Aha, vy ještě nemáte klíče. A kdy bychom mohli...? My budeme v úterý v Praze, tak tam do té středy počkáme... Dobře, tak ve středu v deset?"

 

Byli tam přesně. Pár ve věku kolem třicítky, maličko zašlý, na pohled sympatický.

 

Jenže: "To tam ale nebylo, že chcete jeden nájem jako kauci!"

 

"Promiňte... Asi jsem na to zapomněla..."

 

No, zapomněla. Taky mě nenapadlo, že si někdo bude myslet, že mu za pět tisíc bez jakékoliv další záruky předám klíče od zařízeného bytu.

O co zapomnětlivější jsem byla v textu inzerátu, o to explicitnější omluvy jsem chrlila.

Rozčarování potenciálního nájemníka se ale zvrátit nedalo: "To je teda pěkný. Tolik my nemáme, my jsme z Moravy. Chtěli jsme něco sehnat tady -  já už jsem tu jednou práci měl, než jsem o ni přišel a musel jsem se vrátit - ale jak, žejo, abych si něco zase našel, na to nejdřív potřebujeme někde bydlet."

 

"To se opravdu moc omlouvám, ale paní majitelka taky musí mít nějakou záruku, nějakou rezervu, kdyby něco..."

 

"Ale to přece taky jsou, takový byty, že dáte majiteli první nájem, on vám dá klíče a žádná kauce u toho nejni! Paní, my nejsme žádní zloději, my jsme slušní lidi, my platíme" upozornil mě muž.

"A to teď jsme tady ještě na vás čekali, dva dni v Praze, to je zas skoro tisícovka pryč," obrátil se ke své společnici, "teď ještě co dáme za cestu...," a zpátky ke mně: "My jsme na pracáku, už na ten první nájem jsme si vypůjčili, a teď si zase půjčovat na kauci... to už ne."

 

Ticho mezi námi zhoustlo. V duchu jsem děkovala Bohu, že ten byt není můj, a svou neochotu k řešení problémů za druhé lidi (a k zadělávání si na problémy vlastní) můžu svést na nelítostnost paní majitelky.

 

"U nás se žádná práce nesežene, to musíme do Prahy, jenže to tu zas musíme mít nejdřív byt," zkusila to paní ještě.

 

Napadala mě spousta otázek - třeba, proč nehledají nějakou práci s ubytováním, proč nejdou pro začátek na ubytovnu, než si vydělají na nájem někde jinde, nebo jestli u nich vážně nemůžou sehnat ani dočasnou brigádu v hypermarketu... ale mlčela jsem.

Přišli kvůli bytu a na moje moudra určitě nebyli zvědaví.

 

Ve dveřích se minuli s mladou dvojicí - slečna přicházela už podruhé. Z první prohlídky byla nadšena, byt se jí zdál velký, světlý, hezky zařízený, cena skvělá. Teď dovedla přítele, aby jí výběr schválil. Radost z ní přímo svítila, když mu ukazovala kuchyň a ložnici... a pak zvolna pohasínala, když její milovaný vyčítavým hlasem komentoval: "Ale... vy tady máte jen linoleum! Ta kuchyňská linka taky mohla být nějaká lepší, mohli byste ji kdyžtak vyměnit? A taková malá lednička? Mohla by nám paní majitelka koupit nějakou větší? A ta pračka... My bychom radši nějakou s předním plněním...? Aha, tady je koupelna... nějaká moc malá... ty obklady se mi nelíbí..."

 

Naštěstí nechtěl, aby mu paní majitelka nechala přebourat koupelnu, a od pronájmu upustil. Uf! :)