Manželství je válka aneb domácí násilí trochu jinak

Když se mi ozvala jedna ze čtenářek blogu s velkorysou nabídkou, že mi - přeji-li si - přiveze něco ze Senegalu, moje hamižná dušička radostí zavýskla. Ano! Ano! Chci knihy! Chci spoustu knih! Nemám co číst, a nakladatelství OSAD má v katalogu na internetu nové publikace, po kterých ale z Čech můžu jen nenaplnitelně toužit.

Překonala jsem potřebu "nebýt nikomu na obtíž" a za pár týdnů jsem si ze setkání s tou milou zcestovalou dámou (které tímto znovu děkuji  ) odnášela tašku plnou knížek. A těšila jsem se na literární zážitky, tím spíš, že beletrii už pěkně dlouho nečtu, nanejvýš  po malých kouskách a ve chviličkách ukrádaných tak vzácně, že při čtení už ani nevím, u čeho jsem minule skončila (někdy si dokonce nepamatuju ani, v jaké to bylo knize).

 

Osel diktátor od Cheikha Aliou Ndao (román vydaný původně francouzsky) a pohádka téhož autora Blecha, veš a štěnice na svou chvíli dosud čekají - nepochybuji, že pan Ndao opět nezklame a postavy a děje z jeho knih přede mnou budou plasticky vyvstávat: pan Ndao totiž píše, řekla bych, ve 3D.

 

Ale protože jsem byla zvědavá na neznámé, začala jsem průzkum dodané literatury u prvotiny paní Ndey Daby Niang, středoškolsky vzdělané matky tří dětí.

 

Je mi jasné, že většina z čtenářů tohoto blogu si novelku Manželství je válka nikdy nepřečte (popravdě řečeno, nehodlám to doporučit ani těm, kdo wolofsky číst umí nebo se to v budoucnu naučí), ale přesto tu o ní napíšu pár řádek, protože skvěle dokládá postoj senegalské společnosti k rodině a (vdaným) ženám.

 

Název románu Sey xare la je inspirován wolofským příslovím, které připomíná, že z manželství obařeného dětmi se neodchází.

 

S nadějí na literární zážitek jsem se rozloučila hned na prvních stranách.  Nic z toho, čeho si tak cením na wolofské literatuře - obrazy, nepřímá vyjádření,  přirovnání,  naznačené nebo jen tušené existence nadpřirozených sil, nutnost zapojení čtenářova intuitivního chápání a intelektu - nic z toho v Manželství je válka není. Obrovské možnosti, které wolofština spisovatelům a básníkům dává, zůstaly nevyužity a zbylo jednoduché povídání v ne zrovna originálním rámci. (To jen na vysvětlenou, proč Sey xare la  nedoporučuji wolofsky čtoucím literárním fajnšmekrům.)

 

Hlavní hrdinka,  paní Degen Fall, je obětí domácího násilí. Seznamujeme se s ní ve chvíli, kdy po dalším výprasku od manžela zjišťuje, že ohluchla na obě uši. Muž ji nechá převézt do nemocnice; tam Degen trpí nespavostí a každou noc, jako Šehrezáda,  chronologicky vzpomíná na své manželství, od poslední zbytečné hádky se vrací zpátky do minulosti, na začátek, kdy ona a její kamarádka Ndey Jaw byly mladé, krásné - a svobodné.

 

Přes den za paní Fall chodí návštěvy: její děti, které utěšuje, že to s ní přece není tak špatné, když je jenom hluchá; manžel Abdu, který zahanben celé dny jen mlčí (a nakonec musí z nemocnice utéct před svou tchyní, která ho pronásleduje i na ulici) a Ndey, se kterou toho Dégen mívala tolik společného.

 

Ndey se kdysi rozešla se ženatým nápadníkem, protože se bála polygamního manželství; vzala si místo něj Njagu, milého a laskavého muže. Dégenin Abdu byl sice také něžný a velmi štědrý, ale i žárlivý a výbušný. Matka děvčeti vztah s Abduem rozmlouvala, v jeho chování spatřovala varovné známky, ale Dégen si nedala poradit. Po svatbě si starostlivá matka dceru ještě nechala u sebe až do (v knize velmi podrobně popsaného) porodu prvního vnoučete, ale déle už ji zdržovat nemohla: Dégen se přestěhovala k Abdouově rodině. Když otěhotněla podruhé, začal se vztah mezi mladou maminkou a rodinou jejího muže kazit. Nikdo jí nepomohl, chudák těhotná Dégen zametala, myla nádobí, vařila, prala a starala se o křičící dítě, nemohla si od mimina odpočinout, nemohla si nikam vyjít (tady se mi chtělo zvolat: no a co? Zakoušela prostě normální život evropské matky na mateřské!  ), švagrové jí pomáhaly jen, když měly volno.

 

Ani Ndey jí nemohla pravidelně navštěvovat, protože se provdala příliš daleko.

 

Po porodu druhého dítěte odvezla Dégen prvorozeného ke své matce, ale manžel chtěl mít obě děti u sebe a, kruťas, nedal na Dégeniny prosby ("Mně Kader taky chybí. Ale přece víš, že se nemůžu starat o Kadera i o Aidu, a ještě k tomu o domácnost, když jsem na všechno sama!").

 

Ubohá Dégen musela pečovat o dvě děti!

 

Po narození třetího dítěte začal Abdu trávit noci venku a "prohánět ženské". Když mu Dégen zamkla dveře, aby se ráno nemohl vrátit domů, manžel ji poprvé natloukl. Jeho matka mu za to vyhubovala a Dégen utekla domů, kde jí (její) matka promluvila do duše:

 

"Dégen, žena má ctít manžela. Když klepe, máš potlačit svou zlost a otevřít mu. Ale ani tak to není důvod, aby tě bil. Tvůj otec by si to s ním vyřídil."

 

Ale protože Dégenin otec už není mezi živými, jde se dcery zastat sama:

 

"Nechodila bych k vám, ale násilí nebudu tolerovat. Dala jsem ti manželku, ne osla. Vím, že udělala chybu, ale to neznamená, že ji můžeš tlouct. Kdyby žil její otec, nebo kdyby měla bratra, dostal by ses s nimi do křížku. A já, její matka, taky nesouhlasím. Vím co se tu děje, a říkala jsem dceři, ať v manželství vydrží. Ale jestli ji budete ubližovat, najdu jiné řešení."

 

Abdu se zapřísahá, že na Dégen už nevztáhne ruku, a Dégen slíbí volný vstup do dveří.

 

Změna netrvá dlouho a Abdou v hádkách zase začne jako argument používat pěsti, i když má kvůli tomu potíže se svou matkou i tchyní. Dégen se dokonce rozhodla od manžela odejít, ale pak se nechala znovu uprosit a s manželem zůstala. Setrvala s ním ve společné domácnosti i poté, co Abdu ztratil práci a ona, aby udržela děti na studiích, rozjela vlastní podnik. Manžel ji na dlouhý čas přestal bít, ale její obchodní cesty sledoval s nesouhlasem, možná i závistí.

 

Celou dobu, co jsem Manželství je válka četla, jsem přemýšlela, jestli má knížka ženy podporovat v hrdosti a sebeúctě (spisovatel Cheikh Aliou Ndao v povídce Jigeen Faayda - Žena je hrdost -  vypráví příběh dámy, která se po zjištění, že její, jinak laskavý a bezproblémový muž má druhou manželku, naopak rozhodla hodit minulost za hlavu a rodinu opustila), nebo jim připomínat, že hlavním úkolem vdané ženy je pečovat o děti a o rodinu, děj se co děj, stůj co stůj, za všech, i těch nejbizarnějších okolností. Tón a obsah knihy dával tušit, že to bude nejpíš ta druhá varianta a Dégen se ukáže jako dokonalá manželka, ale přece jen jsem trochu doufala, že ke konci přijde nějaký překvapivý zvrat....

 

 

Zdravotní stav Dégen se v nemocnici nelepší, zdá se, že o sluch přišla úplně. Jako poslední naděje se jeví cesta na specializovanou kliniku v Dakaru. V den, kdy má žena být převezena, se - na závěr svých vzpomínek - rozhodla, jak naloží se svým životem:

 

"Možná se už neuzdravím. Ale i kdybych už neměla nikdy slyšet, nezabrání mi to, abych se vrátila ke své práci. Maminka bude dělat problémy,  bude chtít, abych se po návratu z nemocnice přestěhovala k ní. Má pravdu, děti už jsou skoro dospělé, rozumné. Ale když už jsem v tom manželství vychovala i děti, neměla bych myslet na rozvod. Pojedu zpátky domů, zůstanu tam a budu se starat o rodinu.  Abdu na mě po tomhle zaručeně už nevztáhne ruku, kvůli té ostudě, kterou má. Větší hanbu určitě v životě nezažil. Vrátím se a budu dál trpělivá kvůli své rodině. Modlím se k Bohu, aby zachoval všechny mé děti při životě a požehnal jim."

 

Takže je jasno: Dégen je sice hluchá, ale vzorná a uvědomělá. Může stát příkladem každé ženě, která zapomněla, že jejím hlavním úkolem je trpělivá péče o potomstvo a manžela. V mládí Dégen sice měla své chybičky - například neposlouchala maminčiných rad - ale postupem času zmoudřela a dokonce nepodlehla ani svodům mámení snadného života, ke kterému ji ponouká její vlastní matka.

 

 

Našla jsem ještě několik zajímavých pasáží:

 

"Muži jsou špatní a neznají věrnost. Však je pravda, co se povídá: kdo řekne muži jsou dobří, myslí na svého otce. Když jsi mladá a k světu, udělají cokoliv, aby se s tebou oženili. A když máš děti a krása uvadá, začnou se rozhlížet po jiných. Jo, ženská, když se vdá, je za otroka.  Teď jsem mluvila s jednou známou, má moc hodného manžela, ale trápí ji jeho příbuzní. Manželství je těžké - i když si vezmeš hodného, jeho rodina ho proti tobě bude štvát."

........

"Manželství bolí. Jak každá svobodná spěchá, aby se vdala!  A když se jí to povede, porodí děti a už není svou paní, nikam nemůže - a když něco řekne, odpovědí jí "teď jsi vdaná". Všimla jsem si, že trápení ženy začíná po porodu prvního dítěte. Jak dětí přibývá, je manželství čím dál těžší. Protože tehdy odchází její krása, stárne, zvlášť když má děti brzy po sobě jako já. Tehdy  city jejího muže k ní ochládají. Je zlé, když ten muž není loajální a zapomene, co spolu všechno prožili... Manželství je válka, krutá válka."