Výchova Barbie v Čechách

Prý si máme, my rodiče, ujasnit, jak si představujeme esenci ženství. Co, podle nás, dělá ženu ženou. Jaká taková ideální žena je... a jakou ženou byměla (měly) být naše dcera (dcery), až vyroste (vyrostou).

To byla asi nejinspirativnější myšlenka, kterou jsem si odnesla z knihy Výchova dívek . Popravdě řečeno, těžko definuji ideální ženu. Nebo ideálního muže. Když naše prvorozená během druhého roku života projevovala fascinaci kabely a zásuvkami, šokovala jsem její prarodiče napůl vážně míněnou poznámkou, že z ní zřejmě bude elektrikářka.

 

Nevyvádí mě z míry Knoflíček s kočárkem  převlečený za princeznu, ani Miminka s koltem v ruce. Nevěřím, že holčička nemůže být nadšenou modelářkou a chlapeček že nepotřebuje vědět, jak upéct štrůdl (chlapečkové a muži s takovými znalostmi se hodí zejména u nás doma, kde maminka - tedy já - chová k pečení čehokoli kromě masa a brambor přehluboký odpor). Ostatně, i mezi mé nejoblébenější hračky patřila kapslová pistole, autobus na baterky a parník na dálkové ovládání. (Autodráhu jsem, bohužel, nikdy nedostala - abych si s ní konečně pohrála, budu muset nějakou věnovat vlastním dětem.)

Za mého dětství ovšem byla spousta věcí jinak.

 

V obchodech toho moc nebylo, takže dětská soutěživost začínala někdy ve vyšších ročnících základní školy s "pravými Riflemi" od strýčka z Ameriky nebo voňavými fixkami od tetičky z Kanady. Vrchol luxusu představovalo lízátko z Tuzexu.

Být "in" mohl být žák základní školy už (a jedině) pouhým účesem, případně nějakým tím podomácku spíchnutým modelem.

 

Uplynulo pár desítek let... a "módní policie" se přesunula do šaten mateřských škol. Vloni jsem se poprvé seznámila s fenoménem "hamantána", totiž oblečením s obrázky Hanna Montana. Která holčička neměla "hamantánu", byla, chuděra, úplně nemožná. Po "hamantáně" přišla bílá kočička v podživotních, životních i nadživotních velikostech, obvykle na jedovatě růžovém nebo fialovém pozadí - Hello Kitty. Odolávali jsme jen chvíli.

 

Konečně, čert vem módu; děti vyrostou, naberou rozum... Utěšovali jsme se. Ale jsou tu další překážky. Aby to holčičky s nabíráním rozumu neměly tak snadné, číhají na ně v každé trafice časopisy Barbie, Princezna, Witch nebo Witch Style. Zprávy o tom, jaké nehty jsou trendy, návody, jak si vyrobit péřové boa a zlatou peněženku, kterými ohromíte kamarádky ze školky.Trafiky lze obejít obloukem.

Jenže výchova holčiček v trafikách nekončí.

 

Zavedla jsem děti do knihkupectví.

 

Nákupy s Knoflíčkem bývají bez rizika - dnešní encyklopedie, atlasy a sbírky úloh pro předškoláky jsou kvalitní, barevné, bohatě ilustrované a ve velkém množství. Knížky o vlacích, letadlech, lodích a autech poetické i informativní, velké i malé, tlusté i tenké.

Velké a malé, tlusté a tenké jsou i knížky v regálech lákajících holčičky. Většina z nich je (opět) řvavě růžová nebo fialová. Princezny v tisíci a jednom provedení. Vazby s vkusnější ilustrací holčička přehlédne - čím růžovější, tím lepší.

 

"Tuhle, mami, tuhle chci!" volají budoucí "esence ženství" a mávají na maminky a tatínky knihami, na jejichž obálce se skví suita Disneyovských princezen. Odlákat pozornost dítka k něčemu méně nápadnému se nepodařilo ani nám. Jednu knížku "pohádek o princeznách" (jakých měli v knihkupectví vyskládány štosy)  jsme si přinesli domů.

 

Princezny trhají květiny, pořádají romantické pikniky v lese, venčí roztomilá šťeňátka, jezdí na rozkošných ponících, zdobí se překrásnými šperky a oblékají do nádherných šatů, prožívají "romance" (to slovo cituji), mají velkolepé svatby. Před úklady zlých víl je musí bránit krásní princové - a ldyž se za ně princezny vdají, už nemají toli času - musí chodit na večírky, plesy a bankety. A aby malým čtenářkám nebylo líto, že mají tak nudný život, dostanou nádavkem pár tipů, jak také uspořádat večírek, na který jejich kamarádky nezapomenou - co přichystat jako pohoštění, jak vyzdobit dům, jak připravit sebe, jak postupovat při líčení(!) a lakování nehtů...

 

Dětem se nemá lhát. Ale nemůžu odpřisáhnout, že ty "pohádky" budu předčítat přesně tak, jak jsou vytištěny.

 

Nevím  totiž  sice, jakou ženu bych si z dcery přála mít... ale vím přesně, jakou ženu bych z ní nikdy mít nechtěla. I když ta volba nakonec nebude na mně.