Řekni sousedům, že mě tatínek chce zabít

"Kéž tě Bůh prokleje za to, že nedodržuješ pravídla Saharáwí, že sem chceš přivést cizí lidi od soudů, že mluvíš o právnících , že vyhrožuješ starému muži."

Ouarda Saillo se narodila v polovině sedmdesátých let na marockém venkově. Po dokončení základní školní docházky v Agadiru se stala servírkou a jako devatenáctiletá odcestovala s německým snoubencem do jeho vlasti, kde žije dodnes a kde v roce 2004 vyšla její kniha Tränenmond, do češtiny o dva roky později přeložená jako Pláč v poušti.

 

Vím, že jsem v začátcích rubriky Z knihovny do knihovny čtenářům slibovala, že se tu nebudou dočítat o Upálených, Utlučených, Ukamenovaných, Znetvořených, Prodaných, Polámaných, Znásilněných... a podobně nazvaných knih, které se kromě chytlavých titulů obvykle vyznačují prostým stylem vyprávění a pestrobarevnou obálkou... A znovu, tuším, že už potřetí, tento slib porušuji.

 

V Pláči v poušti není o poušti skoro nic. Dokonce to není ani kniha o muži, kterého (jak se píše v anotaci českých internetových knihkupectví) rozčiluje manželčina samostatnost a proto se ji rozhodne zabít.

Jen pláče je v knize skutečně dost; možná i kniha sama je pláčem. Autorka v ní mluví o přetěžkém dětství poznamenaného marockého sirotka; o břemeni, které rodiče naložili na pětiletou holčičku, která se s ním nedokázala vyrovnat až do dospělosti; o touze uniknout trápení jakýmkoli čestným způsobem; o hrdosti.

 

 

Manželský pár se šesti dětmi žije v relativní spokojenosti v přístavním městě Agadiru,  až do doby, než se otec rodiny rozhodne přistavět k domu patro. Podveden zedníky zjistil, že mu nestačí peníze na zastřešení, a vydal se na venkov, kde zamýšlí prodat rodinné pozemky. Správci pozemku mu majetek odmítli vydat a když vyhrožoval soudním sporem, seslali na něj kletbu.

 

Zpátky k rodině se Husain Saillo vrátil už jako šílenec. Začal užívat drogy, věřil, že malováním po zdech zachraňuje svět, ničil předměty určitých barev, zakazoval ženě a dětem jíst, přestal pracovat, manželku uvěznil doma, často ji bil a ohrožoval nožem. Po čase se s ženou rozvedl; ona odjela zpátky k rodičům, děti ve věku od dvou do deseti let zůstaly doma samy, bez pomoci a bez péče. Když se Husain pokusil odvést si manželku zpátky domů, švagr mu ji odmítl vydat; podruhé s sebou tedy manžel, už po internaci na oddělení psychiatrie, odkud ale utekl, vzal všechny děti.

 

 

Usadili jsme se do prachu před babiččinými dveřmi. Otec mi připadal velký a silný, když došel ke dveřím, zvedl pěst a třikrát hlasitě a zřetelně zabušil na dřevo. Srdce mi tlouklo skoro tak hlasitě, jako zněly jeho údery. Za těmi dveřmi byla maminka. Tatínek ji přivede. Padneme jí do náruče, ona nás bude líbat a tiše s námi promluví, pak si sbalí věci, vezme Asii do náruče a nastoupí s námi do autobusu. Pojedeme domů do Agadiru. Jako normální šťastná rodina.

 

Ale dveře se neotvíraly. Seděli jsme v prachu a čekali. Čekali jsme pět minut, které mi připadaly jako hodina. Čekali jsme deset minut a pro mě to bylo půl dne. Čekali jsme patnáct minut a připadaly mi nekonečné. Nechtěla jsem plakat, ale slzy mě neposlouchaly. Kreslily stopy do prachu na mých tvářích. Vzlykala jsem. Když se mi po nějaké chvíli podařilo vzlykání potlačit, slzy stejně tekly dál. Všichni jsme plakali. Wafa, Džábir, Džamíla, Rábia a Muna seděli vedle mě a vypadali jsme jako šest hromádek neštěstí. Jen otec stál vzpřímeně před námi. Byl obrácený k babiččinu domu, takže jsme mu neviděli do tváře.

Proto nás úplně zaskočilo, když najednou začal naříkat. Byl to dlouhý, strašlivý nářek. Nebylo mu rozumět, ale myslím, že volal maminčino jméno: "Safije! Safijeeeeeeee!" Byl to nejpříšernější zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Hroznější než zvuk nože, který se doma zabodával do stěny. Hroznější než tupý zvuk úderů, když otec v noci tajně bil matku.

 

Řev mého otce naplnil celé údolí, poušť, pravděpodobně dolehl až na horský hřeben vysoko nad El-Dirhem. Měla jsem pocit, že ten nářek naplnil celý svět. Byl to zvuk bolesti, smutku, zoufalství. Naplnil mi srdce chladem, vysušil slzy, způsobil, že se mi postavily chloupky na pažích.

 

Celá vesnice se seběhla. Lidé stáli mlčky za námi a sledovali, co se tu děje.

 

Otec teď bušil hlavou do dveří. Byl to rytmický hluk, neúprosný ve svém opakování. Mumlal přitom: Safije, moje milovaná ženo. Vrať se ke mně a našim nevinným dětem. Potřebuju tě, jsi má bohyně, odpusť mi."

 

Najednou se otevřely dveře a stál v nich strýček Ibráhím. Nečekali jsme, co se bude dít. Proběhli jsme kolem otce i strýčka do tmavé studené chodby a na dvůr. Tady seděla naše maminka, také uplakaná, Asii měla vedle sebe. Vrhli jsme se na ni, objímali ji a hladili, cítili její sladkou vůni, její měkkou pleť, plakali jsme jí v náručí.

 

 

Husain Saillo přesvědčil i vesnického soudce, za nímž ho švagr zavedl, že se poučil a umoudřil. Safie s ním odjela domů... a o pár měsíců později byla mrtvá. Přestože sousedé volali na duševně nemocného Husajna policii už notnou dobu před vraždou. Přestože v den vraždy poslala budoucí oběť tři ze svých dětí na policejní stanici s prosbou o pomoc ("Poslali nás pryč. Byly jsme tři malé holky, nikdo nás nebral vážně. ´Jděte do školy,´ řekli nám, ´nic se nestane. Zase vaši matku zbije, jako to dělá pořád. To už známe.") a další dítě, pětiletou Wardu, s prosbou o pomoc k sousedům... Jenže Warda na to při hře s kamarádkami zapomněla. A kdyby nezapomněla... pomohlo by to?

 

 

"Nenesu vinu na smrti své matky sama. Selhali všichni: rodina, sousedé, úřady. Všichni věděli, že otec matku zabije, a nikdo proti tomu nic neudělal."

 

 

Po krutém zločinu putoval vrah k soudu, do psychiatrické léčebny a do vězení, děti k pěstounům. Pěstounská rodina, chudá a nevzdělaná, už sama měla devět dětí a v péči o sirotky viděla především příležitost, jak se nastěhovat do jejich domu. Saillovic děti spaly na zemi, nesměly mít vlastní šaty, nedostávaly jídlo a navíc musely snášet bití a urážky na adresu jejich zemřelé matky... Ani v takových podmínkách se ale nevzdaly plánů na vlastní, lepší budoucnost, plánů rýsujících se s postupujícími lety stále zřetelněji...

 

 

Někdy mě teta Zajna brala do parní lázně. Musela jsem tam nanosit vodu pro obě, a když začala vystupovat pára, drhla mě teta Zajna surovou rukavicí tak hrubě, že jsem krvácela. Nezacházela se mnou jako s dcerou, ale jako s petite bonne. To jsou dívky z venkova, které pracovaly u bohatých rodin ve městě jako otrokyně.

 

Vzpomínala jsem, jak něžně maminka svýma měkkýma rukama smývala prach z mého těla. To bylo hlazení, laskání. Teta Zajna mě týrala, zraňovala, ukazovala mi, že mě nemá ráda.

 

Zároveň ale přece jen vznikalo něco jako vztah. Bylo to, jako bych zase měla matku. Krutou matku, která mě nemiluje. Ale byla živá, ne mrtvá. To bylo lepší než nic.

 

 

 

 

 

 

 

 

Kniha Pláč v poušti u nás vyšla letos ve druhém vydání a k dostání je za necelou stokorunu.