... nebo si to alespoň myslí.
"Kdovíjak to bylo," říkala jsem si, když jsem před pár týdny četla zprávu o tom, jak na dakarském předměstí Guediawaye pan Khalifa Ndiaye doučoval syna čtení a psaní, a když na něj vzal v rozčilení pásek, dítě nějak nešťastně upadlo a zemřelo.
Pan Ndiaye odnesl syna do nemocnice, kde mu potvrdili to, co tušil - chlapci už není pomoci. Zdrcený otec šel na pobřeží a tam seděl sám až do noci, než se šel udat na policii.
Ve vazbě se také dočkal předvčerejšího soudu.
To už byly známy i výsledky pitvy.
Khalifa Ndiaye své děti nikdy nebil, prohlašují svědkové v soudní síni. Studijní neúspěchy malého žáčka ho ale rozčilily natolik, že se chopil pásku, aby na plačícího syna poprvé v životě vztáhl ruku. Neuhodil ho, přísahá sám otec, víc než třikrát, než chlapec upadl na zem a ztratil vědomí.
Když o tom mluví, nedokáže zadržet slzy.
Teprve z pitevní zprávy se dozvěděl, že synek měl vrozenou vadu srdce a zemřel na vnitřní krvácení z prasklé hrudní aorty - buď v důsledku pádu na zem, nebo pouhou shodou náhod zrovna v okamžiku, kdy ho otec bil.
Obhájce Khalify Ndiaye navrhuje klientovo osvobození a ke docela dobře možné, že jeho přání bude dnes, kdy má soud vynést verdikt, vyslyšeno. Není totiž zřejmé, zda žáčkovu smrt (která byla, podle výsledků pitvy, beztak jen otázkou dnů nebo měsíců) způsobilo otcovo jednání. Ať už soudem odsouzen nebo ne, výčitek svědomí se pan Ndiaye nezbaví už nikdy.
A my ostatní si můžeme zase jednou připomenout, že bychom na své nejbližší - nejen děti - měli být laskaví. Protože nikdy nevíme, která minuta je ta poslední. To připomenutí nás tentokrát vyšlo velmi lacino...
To je ale strašný příběh. Se divím, že to otec vůbec přežil. Já bych si to šla hodit.
OdpovědětVymazat