Cirkus spasených

"To ti bylo hrozný, " vytřepával Choť potomka z dětské bundičky, "příšerná baba!"

"Jaká baba? Co se stalo?" divila jsem se. Jen máloco v Choti zanechá tak hluboký dojem, aby rozhořčení dával najevo hned po příchodu domů.

"V tramvaji!" prskal. "Stojím tam s dětma, ona vidí, že tam stojím s dětma, a nalepí se na mě, ještě se drží mezi mnou a jima, takže na ně nevidím, a otravuje! Prej, jestli nechceme jít do cirkusu!"

 

"Do cirkusu?"

 

Tedy, propagátory cirkusových představení už jsem párkrát potkala, ale většinou se spokojili s tím, že dětem do tlapiček vrazili lístečky na slevu a šli dál. To asi krize přinutila majitele cirkusů marketingově přitvrdit, říkala jsem si.

 

"Tak jí říkám, pěkně důrazně, ´děkuju, NE!´, a ona zas, jestli věřím v Boha, a já, že jo, a ona, jestli prej jsme spasený Ježíšem, a že bysme do toho cirkusu jít měli..."

 

To musela být paní pěkný magor, říkám si a zírám na Chotě, zatímco zouvám druhému dítku boty, plést dohromady cirkus a Ježíše...

 

"... a fakt už mi šla na nervy, tak jí říkám, ´prosímvás, už jsem vám to řekl jasně, že nemám zájem.´ Lidi se po ní otáčeli a ona se teda asi zastyděla a šla si sednout o kousek dál, ale pak se zase vrátila a znovu ke mně, že prej mi dá adresu toho jejich cirkusu, kdybych si to rozmyslel..."

 

"Adresu cirkusu?!" Rozsvítilo se mi: "Nelákala tě spíš do církve, než do cirkusu?"

 

"Jo, nojo vlastně, do církve," zarazil se Choť na chvilenku, než pohoršení znovu nabylo převahy: "No a co, církev nebo cirkus, vždyť je to totéž," hodil krotitele tygrů s krotiteli hříšníků do jednoho pytle. "Ale děsná byla!"