Nenechám si diktovat život!

Někdy mám na toho chlapa takový dopal!

svěřil se Judhir, když spolu byli v hotelu na Bagh Bazaru.

 

"Je to dobrý opatrovník, ale zatvrdl v minulém století. Víš, co dělá? Když kolem něho projde nějaký ´nedotknutelný´ blíže než na jeden metr, spěchá hned domů, aby se vykoupal."

 

"Já k nim sice nepatřím, ale také jsem z nižší kasty než ty. Co si bude myslet o mně?"

 

"Co na tom záleží, co si bude myslet? Nenechám si od něho diktovat život."

 

Autobus zatím projížděl horskými mračny. Žena na sedadle za nimi otevřela okénko a začala zvracet. Móhini přemýšlela, jestli se na ni i Judhir občas nedívá strýcovýma očima. Pak od sebe takové myšlenky odehnala a stiskla mu ruku.

 

Móhininy pochyby, zda se na ni Judhir nezačal dívat jinýma očima, byly oprávněné. Protože v momentě, kdy v pět ráno nasedli do autobusu, se mu do mysli vkradl dusivý pocit viny. Jakmile vyrazili na cestu - řidič nespouštěl ani na přecpaných horských silničkách nohu z plynu -, vina v Judhirovi narůstala, až ho úplně strávila.

 

Zradil hýčkané krédo svého strýce: kastovní čistotu. Strýc mu dal víc péče a lásky než vlastní rodiče. Dobrá, někdy ho Judhir nechápe a strýc mu leze na nervy, ale pořád je to jeho krev. A jak se mu Judhir odvděčuje? Utíká s dívkou, kterou sotva zná. Je sladká, to ano, a on už její nektar ochutnal, ale co jiného o ní ví? Nic. Když mu položí hlavu na rameno a žvatlá o plánech do budoucna, začíná mít jejího jasmínového oleje ve vlasech plné zuby, vůně, jež mu ještě před několika dny připadala tak omamná. Přemůže v sobě nutkání ji od sebe odstrčit a vytrhnout z tohoto idiotského snu. Nikdy jsem neřekl, že si tě vezmu, upozorňuje ji v duchu. Začíná se proklínat, že se tak unáhlil.

 

Kdo je ta dívka? Nikdo. Byl by si s ní mohl pohrát, vzít ji jednou, dvakrát do kina, a zase letět na jiný květ. Měl je nechat, aby ji provdali za kohokoli, koho pro ni vybrali - do pár týdnů by si na manžela zvykla a nakonec by byla po jeho boku šťastná. Vždycky to tak  je.

 

Málokdy viděl, že by sňatek dohodnutý rodiči časem nezačal fungovat, a málokdy viděl, že by manželství zrozená z romantických představ o lásce přetrvala víc než pár let. Naše společnost, mudroval v duchu, jednoduše není vybavena na to, čemu se říká romantická láska, jakkoli nás naše extravagantní, melodramatická kinematografie přesvědčuje o opaku. Pro nás je na prvním místě rodina, postavení, hmotné pohodlí, kasta. Souznění dvou myslí vždycky vítězí nad souzněním dvou srdcí!

 

 

Samrat Upadhyay se narodil a vyrůstal v nepálském Káthmandú, odkud jako jedenadvacetiletý odešel do Spojených států. Tam se stal profesorem angličtiny a nyní na vysoké škole v Indianě vyučuje kreativní psaní.

 

V roce 2001 vyšla jeho první kniha- sbírka povídek Arresting God in Kathmandu. Letos se k českým čtenářům dostává zatím poslední (v pořadí čtvrtá)  Upadhyayova kniha Buddhovi sirotci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Se sirotkem se setkáváme už na prvních stránkách knihy: káthmandský bezdomovec nachází nemluvně opuštěné svobodnou matkou - sebevražedkyní, kterého se ujímá společně s osamělou prodavačkou kukuřice Kaki; po bezdomovcově zmizení zůstane dítě prodavačce, vyhnané z domova vlastním, dospělým synem. Prodavačka kukuřice zažije znovu stejnou bolest, když ji osud připraví i o Rádžu, jak nalezeného chlapce pojmenovala - ale ještě před tím se s ním dostane jako služka do domu bohaté alkoholičky, jejíž dcera Nilu si sirotka zamiluje a nezapomene na něj ani v dospívání... Minulost se prolíná s přítomností, osudy jednotlivých postav románu se rozdělují a znovu splétají a, jak se ukazuje v závěru knihy, nepálským zvyklostem nelze uniknout ani ve Spojených státech...

 

 

S počínajícím odpolednem, kdy začali klesat do bujné vegetace nižších kopců, mu Móhini usnula na rameni.

Nad horním rtem jí vyskočily krůpěje potu a každou chvíli sebou trhla. Judhir cítil, jak z jejích snů probleskují obavy, a bylo mu jí líto, protože sám se teď upokojil. Věděl, co musí udělat, jenom ještě nevěděl přesně, kdy a jak svůj plán uskuteční.

 

 Od chvíle, kdy přesednou na vlak a rozjedou se nekonečným prostorem Indie do Bombaje, se mu naskytne nespočet příležitostí se nepozorovaně vytratit. Zavřel oči a představil si, jak na nějakém zapadlém nádražíčku, co se jmenuje Sitápur nebo Ramápur nebo Lakšmanpur, vystupuje z vlaku na nástupiště, zatímco slunce nemilosrdně žhne. "Mám strašlivou žízeň," říká, "zajdu pro něco k pití". A pak už jenom zmizí za rohem malé nádražní budovy a rikšou se sveze do města. Dokonce ještě Móhini zpoza budovy uvidí: bude sedět v kupé u okna, přejíždět pohledem po nástupišti, její výraz bude odrážet vzrůstající paniku, zvláště potom, co vlak zapíská na znamení odjezdu. Zakřičí jeho jméno? Vystoupí z vlaku, aby Judhira našla, nehledě na zavazadla ponechaná v kupé svému osudu? Jakmile se vlak dá do pohybu, jaké úvahy se jí poženou hlavou?

 

Judhir, stále ještě v autobuse, zavřel oči a vychutnával si její pravděpodobnou hysterii. Hlavou mu běžel bezpočet strategií. Když autobus zastavil uprostřed pustiny a řidič si odskočil ulevit do nedalekých keřů, Judhir věděl, že by jí rovnou tady, v kopcovité krajině s mnoha brody, mohl opatrně opřít hlavu o sedadlo a vystoupit. Mohl by naskočit na nejbližší náklaďák mířící do hlavního města. Co by potom dělala? Asi tak za půl hodiny by se probudila, a když by ho po svém boku nenašla, nejprve by si pomyslela, že se vybavuje s nějakým cestujícím vpředu. Rozespale by si oloupala pomeranč, vysála z něj šťávu a očima by přitom Judhira hledala. Pak by si uvědomila, že on v autobuse není, začala by se horečnatě prodírat k řidiči, odstrkávala by z cesty ostatní pasažéry a zakřičela by na řidiče, že její muž zmizel. Domáhala by se, aby řidič vůz na místě obrátil, ale ten by jí řekl, že je to zcela vyloučené.

 

Slabě mu na rameni chrápala. Řidič naskočil zpátky za volant a nastartoval. Judhir uvažoval, že počká až do Hétaudy, a hned jak z autobusu vystoupí, řekne jí, že musí urgentně na malou; pak vezme roha a chytí nejbližší spoj do Káthmandú, nebo zamíří k hranicím, v Rakšaulu nebo Muzaffarpuru zajde do kina na pár filmů a po dvou dnech se vrátí domů. Strýc se na něho bude chvíli zlobit, ale co? To nebylo stejné jako prchnout z vlastní svatby, kterou by pro něj strýc dohodl! Při té myšlence se musel v duchu zasmát. Nána pitomá! Co si proboha myslela, když se ve svatební den rozhodla ženichovi pláchnout - ze všech dnů v roce právě v tento den! - a navždycky tak zničila dobré jméno rodiny? To bylo snad trestné.

 

Její bratr Pradíp, to byl jiný příběh, byl to muž a na jeho prohřešek se do roka, do dvou zapomene. Ne však na to, jak se provinila jeho sestra.

 

Kdyby měl Judhir sestru, která by se zachovala jako Móhini, za to, co provedla, by jí napráskal. To pomyšlení v něm vyvolalo zvláštní uspokojení - představa, že tuto dívku nějaký muž bije - když ne on, tak její otec, nebo možná manžel. Před očima mu naskočil výjev, v němž Móhini trestá jeho strýc, jako kdyby se jednalo o jeho dceru. Myšlenka tělesného trestu za její nebetyčný hřích připadla Judhirovi vzrušující a s překvapením ucítil, jak mu tvrdne penis.

 

Zavřel oči a představoval si, jak ji také párkrát uhodí, pak ji hrubě popadne za vlasy a surově políbí na ústa. Potom jí přikáže, aby si svlékla halenku a ukázala mu prsa, ty jí pak hladí. Poručí jí, aby si sundala sárí, až před ním zůstane stát jenom ve spodničce. Chce po ní, abyse sama začala hladit mezi nohama, zprvu jemně, pak silněji a silněji, až začne sténat a škemrat, aby šel za ní. Ale on  jí to potěšení upře a vmete jí do tváře, že je necudná běhna, které by se nedotkl ani za milion let. Teď už byl jeho penis tvrdý jako skála. Judhir zůstal sedět vedle ní, opatrně ji vzal za ruku, položil si ji do rozkroku a třel si s ní penis; vybavoval si přitom její půvabné, špičaté bradavky a tvář zrůžovělou vzrušením. Do minuty se udělal, pak ochabl. Stehna měl ulepená a byl sám sebou zhnusený.

 

Mohl by s ní dojet až do Bombaje, uvažoval, a naoko s ní v tom obřím, pulzujícím velkoměstě začít žít. Mohl by zkusit sehnat práci u filmu a ona by se třeba někde uchytila - kde asi? Dívka z vážené rodiny by mohla jen stěží sloužit jako pomocnice v domácnosti. Nemohla by dělat sekretářku?  Vždyť neumí psát na stroji a z angličtiny zvládá jenom základy. Kdo by ji v tom obrovském městě zaměstnal? Judhir si představoval, že tam každý bezchybně hovoří anglicky.

 

Živitelem rodiny by tak byl jenom on a Móhini by byla přítěž, i když doma by asi poctivě dřela, denodenně by bylo doma naklizeno a každý večer by ho překvapila dalším kulinářským zázrakem. Jeho optimistická představa, že se v Bombaji stane hudební senzací, od dnešního rána poněkud ochabla. Najednou už si nebyl jistý, že jeho cesta ke slávě bude v Bombaji snadná. Věděl, že má talent, ale kolik mladíků, jako je on, právě teď míří ze všech koutů Indie do Bombaje a sní o tom, jak udělají díru do filmového a hudebního průmyslu? Představa,že se bude muset probít přes stovky jiných zpěváčků, aby se dostal na doslech nějakého režiséra nebo producenta, ho unavovala. To už měl větší šanci vyhrát hlavní výhru v loterii, pomyslel si.

 

"Já vůl!" vynadal si šeptem a při zvuku jeho hlasu se Móhini probudila a zeptala se, kde zrovna jsou.

 

"Myslím že za chvíli už budeme v Hétaudě. Můžeme tam něco sníst a najít autobus do Bírgandže."

 

"Měla jsem zlé sny."

 

"Byly to jenom sny," řekl a pohladil ji po vlasech.