Copak nemohl umřít zítra, za tři dny?

To očekávání, příšerná touha otěhotnět proměnila každý nový měsíc v bezhlavý vzestup  k možnému požehnání,

pak, když se najednou dostavily měsíčky, v propad, následovaný zasmušilou malomyslností, načež se vrátila naděje a s ní postupné, zaslepené, udýchané, každodenní vzmáhání se po celou tu dobu až do chvíle, kdy sotva postižitelná bolest v podbřišku ohlásila, že ani tentokrát ještě nenastala ta správná chvíle - ne, je jisté, že to období nebylo ani poklidné, ani šťastné, protože Khady nikdy neotěhotněla.

Ale tehdy si sama připadala jako vibrující, pevné lano, k prasknutí napjaté v ohraničeném a palčivém prostoru onoho očekávání.

 

Zdálo se jí, že se po ty tři roky nezabývala ničím jiným než tím, že svou mysl podřizovala rytmickému střídání naděje a rozčarování (svírání v proláklinách slabin), po němž velice rychle přicházel zarputilý, skoro nesmyslný návrat víry.

"Nejspíš to bude za měsíc," říkávala svému muži.

 

A on laskavě odpovídal: "Ano, určitě," a dával si pozor, aby své vlastní zklamání najevo nedal.

 

Neboť muž, kterého měla, byl hodný.

 

Nechal ji v srdci jejich společného bytí proměnit se v ono strašlivě napjaté lano, které rozechvěla sebemenší emoce, a obklopil ji ohleduplností a opatrnými, jemnými slůvky, docela jako kdyby při svém tvořivém zaneprázdnění potřebovala okolo sebe němé, uctivé ovzduší, aby mohla své umění završit, aby mohla svou posedlost ztvárnit. Nikdy proti dotíravé přítomnosti onoho těhotenství, které nepřicházelo, nic nenamítal.

 

Hrál svou úlohu s jistým sebezapřením, říkala si později.

 

Neměl snad právo si stěžovat na nedostatek ohledů, když ho k sobě v noci přitahovala, nebo ho od sebe odstrkávala, podle toho, jestli bylo v dané periodě jeho semeno užitečné, nebo neužitečné, na pramálo obezřelosti, s níž mu v neplodném období dávala najevo, že se s ním nechce milovat, jako kdyby takový projev zbytečně vydávané energie mohl uškodit jedinému zájmu, který tenkrát měla, jako kdyby semeno jejího muže bylo jedinečnou, drahocennou zásobárnou, jejíž strážkyní byla a z níž se v žádném případě nesmělo čerpat pro potěšení, pro pouhé potěšení?

 

Její manžel si nikdy nepostěžoval.

 

Khady v tom tehdy nespatřovala nic statečného, neboť nepochopila, že by si býval mohl stěžovat nebo že prostě jen tu přepjatou askezi - kterou jim v jistém smyslu to plodivé třeštění vnucovalo, ačkoliv jejich sexuální styky byly časté - nemusel považovat za oprávněnou, za nezbytnou.

 

Marie Ndiaye se narodila roku 1967 ve francouzském Pithiviers. Tvůrčímu psaní se začala věnovat ve dvanácti letech a jako sedmnáctiletá vydala svůj první román Quant au riche avenir . Kromě dalších románů, knih pro děti a esejí napsala rovněž čtyři divadelní hry - její Tatínek musí jíst byl uveden i v divadle Comédie Francaise a Marie Ndiaye se tak stala historicky druhou dramatičkou, jejíž dílo se v tomto divadle hrálo.

 

Česky čtoucí spisovatelčini příznivci mohou nyní, po románu Čarodějnice, vychutnat autorčino umění i v Goncourtovou cenou odměněné knize Tři mocné ženy (vyšlo letos v nakladatelství Jota v mistrovském překladu Ivany Tomkové). 

 

Tři samostatné povídky, odehrávající se  ve Francii a v Senegalu, nehovoří o ženách "mocných" ve smyslu, který by jim umožňoval měnit běh věcí bez námahy. "Moc" hrdinek těchto povídek tkví v odhodlání a nezdolnosti, s níž se snaží - nikterak násilně - vést své životy směrem, který jim dává naději. Jedné z hrdinek se to nepodaří; jak dopadly zbývající dvě, kniha neříká... ale pokud jsem pochopila poselství jejího textu správně, pak výsledek není tolik důležitý: jde hlavně o naději a snahu, která z ní plyne.

A tak se Francouzka Nora po letech vrací za otcem do Senegalu, aby pomohla bratrovi, neprávem obžalovanému z vraždy otcovy mladé ženy; prodavač kuchyní Rudy se vrací do minulosti a hledá příčinu své nespokojenosti a manželského neštěstí ve svazku s Fantou a neplodná Khady, kterou rodina jejího manžela poslala jako ilegální imigrantku do Evropy, si okradena vydělává na cestu prostitucí...

 

 

Khady cítila, jak jí žabky zaplavila voda. Pak jasně rozpoznala pohyblivá světla před sebou, došlo jí, že je vydávají lampy, zavěšené na přídi lodě, a v tu chvíli jako kdyby napřed potřebovala pochopit, o co se jedná, aby to uviděla, rozlišila tvar velkého člunu, podobného těm, jejichž návrat jako holčička vyhlížela, když ji babička poslala na pláž koupit rybu.

Lidé před ní se zavazadly zdviženými nad hlavou vešli do vody, pak se vyhoupli do člunu, vtahováni těmi,  kteří už v něm byli a jejichž rozvážné, starostlivé obličeje mohla Khady spatřit ve žlutavém, křehkém, pohyblivém svitu, načež už se sama nemotorně brodila studenou vodou, hodila svůj ranec do bárky a nechala se do ní vyvléct nějakými pažemi.

 

Dno lodi bylo plné vody.

 

Popadla svůj balík, schoulila se k bočnici člunu.

 

Ze dřeva stoupal těkavý, hnilobný zápach.

 

Otupěle, strnule tak zůstala. a do lodi se mezitím vyškrabalo tolik lidí, že dostala strach, aby ji neudusili, neumačkali.

 

Vrávoravě se postavila.

 

Zchvátila ji hrůza, supěla.

 

Vyhrnula si mokrou suknici, přehodila nohu přes bok lodi, chňapla po svém ranci, zvedla druhou nohu.

Pravé lýtko jí rozervala příšerná bolest. Skočila do vody.

 

Vybrodila se na břeh, rozběhla se pískem, temnotou, jenž houstla, čím dál od lodi byla, a třebaže ji lýtko nemálo bolelo a třebaže jí srdce bilo tak silně, až se jí chtělo zvracet, jasné, nepochybné vědomí že to, co právě udělala, vzešlo jen a jen z jejího rozhodnutí, že se ten nápad překotně zrodil z pro ni životní potřeby utéci z paluby, ji naplnilo vroucí, divokou, zmatenou radostí a zároveň v ní odhalilo poznání, že se jí ještě nikdy nestalo, aby o čemkoliv důležitém rozhodla, jelikož pokud šlo o její manželství, na to pouze urychleně přistoupila, když ji ten milý a klidný muž, tehdy soused, požádal o ruku, čímž jí umožnil odpoutat se od babičky, ale určitě ne, uvažovala stále ještě v běhu, dusíc se, určitě jí neumožnil mít dojem, že její život jí náleží, och ne, určitě ne, ani její život nezávisel na jejím rozhodnutí, které mohla ona, Khady Demba, učinit, protože to ten muž, dobrý, si vybral ji, ale ona netušila, kdy na ni ta volba padla, ale vděčně, s úlevou, že si ji vybral, tu volbu přijala.

 

Vyčerpaně se zhroutila do písku.

 

Nohy měla bosé, její žabky zůstaly ve vodě nebo možná na dně člunu.

 

Osahala si zraněné lýtko, na prstech pocítila krev, rozcupované maso.

 

Řekla si, že si nejspíš natrhla nohu hřebíkem, když přeskakovala bok lodi.

 

Noc byla tak černá, že i když si dala ruku těsně před oči, krev na ní neviděla.

 

Dlouze si otírala prsty o písek.

 

Co ale vidět mohla, to byla žlutá světélka v dálce, v mnohem větší dálce, než jakou uběhla, jak jí připadalo, světélka znehybnělá vzdáleností a bílý a mocný svit kapesní svítilny, jenž bez ustání prořezával temnotu záhadnými záškuby.