Rozhodnout se s konečnou platností

Je to s nima dobrý, jen pokud se člověk narodí ve stanu, máma ho nosí na zádech, žije od narození s kouzelníkama a nikdy nevynajde kolo.

„Když člověk pochází  z civilizace," povídá Lavender, a přijde mezi divochy, nějakou dobu je to výborný, jenže pak začne být tak strašně zvědavý, co se děje doma, že to prostě nesnese. Musí to vidět, a tak se vrátí, a je to možná dobrý, nebo to nestojí za nic, ale děje se to."

 

 

Vytáh svůj vlasec, sebral ten svůj úlovek okounů, candátů a jiných rybek, dobrých k osmažení, a šli jsme zpátky k jeho stanu na okraji vojenskýho ležení.

 

 

„Tohle jsme si tedy už vysvětlili," povídám mu. „Ale teď bych rád věděl, proč ses do týhle končiny zas vrátil."

 

 

To jako by Lavendera uvedlo trochu do rozpaků. Odpověděl: „Nejsem tu, abych válčil se Súama. Dal jsem se najmout jako tlumočník. Až uvidějí tuhle armádu, je možný, že se vrátějí do rezervací."

 

 

„Myslíš, že se tam vrátějí?"

 

 

„Ne," odpověděl. „A jestli na mě začnou střílet, budu střílet taky."

 

 

 

Thomas Louis Berger se narodil roku 1924 v Ohijském Cincinnati. Po absolvování dvou univerzit a službě v armádě působil jako školní knihovník, filmový kritik a středoškolský profesor. Ačkoli je autorem více než dvou desítek románů, z nichž některé byly zfilmovány, proslulost získal především díky knize (a podle ní natočeného filmu s Dustinem Hofmannem v titulní roli) Malý velký muž. Fiktivní příběh věrohodně zasazený do historického rámce se odehrává takřka paralelně ve dvou zcela odlišných kulturách, přičemž hlavní postava je daleka toho, aby si některou z nich idealizovala nebo ji zatracovala. Česky vyšla, přeložena Tomášem Jelíkem, v nakladatelství BB Art v roce 2001.

 

 

Pohladil jsem Sluneční záři po břiše a stáh ruku. Nesnáz byla jako obvykle v tom, že jsem se měl rozhodnout, jestli jsem s konečnou platností běloch nebo Indián. Jestli jsem běloch, měl bych si lehnout a spát: pokud se Olga změnila v divošku, je to její problém. Na druhou stranu jsem si začal uvědomovat svou odpovědnost vůči sestrám Sluneční záře; nestačí je živit.  Kvůli mně jsou z nich starý panny. Měl bych s tím něco udělat, protože to jsou výtečný ženský. Snad jsem uvažoval pokrytecky, nevím: rozhodněte si to sami. Vzpomínám si už jen, jak jsem vstal, obešel v přísvitu ohně půl kruhu uvnitř stanu a poklek u kožešiny, na který ležela Wunhai. Oči jí zářily skrz ten stín, co já na ni vrh.

„Lituji toho, co jsem řekl," povídám  jí.

 

A ona: „Slyším tě." Zvedla na tý straně pokrývky a já pod  ně vklouznul k jejímu tenkýmu hnědýmu tělu, který bylo náhodou nahý a zrovna hořelo po tý mý mrazivý obchůzce bez bederního pásu. Krásný děvče, to vám řeknu. Ukázalo se, že do tý doby nepoznala muže a byla tak vynikajícím  příkladem  vysokých morálních vlastností Lidských Bytostí, ale instinkty měla zdravě vyvinutý. Můj ty pane. Bylo jí kolem osmnácti a byla hrozně něžná.

 

 

Ne, neodvážím se odhadovat, jak dlouho mi trvalo, než jsem zcela splnil svou švagrovskou povinnost, ale byla to šichta, než se konečně maličký Wunhai dostalo patřičný omluvy, takže mohla v mým náručí usnout. Měl jsem to tedy za sebou, vylez jsem ven, ji jsem zase přikryl a zakusil jsem v tom okamžiku divný pocit, když mi mrazivý vzduch ovanul ledví. Nejspíš jsem se roztřás a mávla na mě další švagrová, co spala nedaleko a zvedla se teď na lůžku.

 

 

Když jsem k ní přišel, zašeptala mi: „Mám přidat dříví do ohně?"

 

 

„Není třeba, povídám jí a třás jsem se dál, protože jsem se u Wunhai pod pokrývkama zapotil a teď mi připadalo, že se ten pot na mně mění v led.

 

 

„Raději se pojď přikrýt, než zmrzneš," řekla mi na to.

 

 

Tahle se jmenovala Kopající Medvědice, bylo jí o několik let víc než Sluneční záři, snad takových třiadvacet nebo čtyřiadvacet, a měla hodně širokou tvář, která vypadala ještě širší tím, že Medvědice někdy nosila copánky za ušima. Měla výrazný, ale hezký rysy a silná byla jako kobyla. Ležela tam v šatech, ale když jsem si k ní přilehl, už je měla vykasaný. Ona jediná z těch sester byla menší než já, ale svaly měla mohutný. Když mě, abych tak řek, vpustila na bojiště,  musel jsem se strašně namáhat,  abych zas odtamtud vyváz, a ještě dlouho jsem měl modřiny na lýtkách, jak mě patama kopala, jako kdyby vzhůtu nohama jela na poníkovi.

 

 

Potom jí bylo do řeči: „Slyšela jsem, že ta bílá žena u Mladšího Medvěda je ošklivá a podivně páchne. Věděla jsem, že to nemůže být tvoje manželka. Nikdo než zbabělec by takovou ženu u sebe neměl." A tak dále, a tak dále, protože tohle byla zlomyslná sestra, ale řeknu vám, že taková nestoudná vrtošivost není u ženský v posteli zrovna nejhorší vlastnost. Nejlepší válečný poníci jsou vždycky tak trochu ničemové a tím  unikají tomu, aby tahali vleky.

 

 

Když jsem se od Kopající Medvědice odtáh, měl jsem toho už dost, jenže mě ty její řeči znova rozpálily a ona mě sevřela, jako by to chtěla zopakovat.

 

 

„Zůstaň tady," šeptala mi, „Kukuřice je příliš unavená."

 

 

To se týkalo zbývající sestry, tý vdovy. Přísahám, že jsem do tý chvíle na ni ani nepomyslel. Byla největší, nejtlustší a nejstarší, bylo jí takových osmadvacet a vedle sebe na kožešinách měla svoje dvě děti.

 

 

„Unavený jsem i já," povídám kopající Medvědici. „Ty bys už měla být taky. Spi." Ale cítil jsem v zádech, jak mě pozoruje, když jsem se vracel na svoje lůžko vedle Sluneční Záře, a musel jsem tam chvíli ležet a předstírat spánek, než její hlava zmizela pod pokrývkama a já se moh přikrást ke Kukuřici.

 

 

To se ví, že jsem byl unavený a všecko mě bolelo,  ale ať už to bylo cokoli, co mě dohnalo k tý obchůzce, neuhaslo to, pokud zbývala ještě jedna sestra. Kukuřice spala, když jsem k ní došel, a já tedy beze všech obřadů zved její pokrývky a leh si k ní. Ani se pořádně neprobudila a sevřela mě: měla kdysi manžela a dvě děti a nebyla to pro ni žádná novinka jako pro Wunhai, ani to s ní nebylo divoký procvičení jako s Kopající Medvědicí, ale něco tak přirozenýho jako jíst. Hřála, byla měkoučká a takovýho kostnatýho nervózního človíčka, jako jsem byl já, to obrovsky konejšilo.

 

 

Která byla nejlepší? Do toho vám  nic není. Asi jsem toho už tak řekl až moc, protože vám nedokážu dost důrazně dát najevo, že moje aktivita tý noci byla podle čejenských norem pravý opak uvolněný morálky. Všechny byly moje manželky a já vůči nim konal svoji povinnost.

 

 

Sotva jsem chodil, když jsem tu povinnost splnil, ale sestoupil na mě veliký klid. Ještě ani teď jsem nebyl ospalý, ale spánek teď už nezaháněla žádná zatrpklost ani nevyřešený problémy. Oblík jsem si bederní pás a kamaše - košili jsem celou dobu měl na sobě - zahalil jsem se do deky a vyšel jsem ze stanu. Vzduch byl tak mrazivý a nemilosrdně čistý, že skoro bolelo zhluboka se nadechnout. Na míli daleko v táboře Mladšího Medvěda poštěkával pes a bylo ho dokonale slyšet. Měsíc už zapad a byla úplná tma, protože za chvíli mělo nastat svítání. Strávil jsem noc výkonem svých mužných tužeb. Nedalo se pochybovat, že jsem se tou činností jednou provždy proměnil v stoprocentního Čejena,  pokud je to vůbec možný. 

Možná že jsem tou  noční prací zasadil símě novýho  lidskýho tvora nebo dvou a vůbec mě nenapadlo pomyslet, že z nich budou míšenci a porostou ve světě, který se rychle mění v něco nevlídnýho i pro ty s čistou krví.  

Ne, mně v tý chvíli všechno připadalo správný. Byla to jedna z těch nepočetných příležitostí, kdy jsem měl pocit, že tak to na světě chodí a má chodit. Nedá se to říct jinak, než že jsem tenkrát měl kouzlo. Věděl jsem, kde je střed světa. Podivuhodný pocit, kdy se svět točí v kruhu a ten, kdo stojí v jeho jádře, má moc nade vším, co má podobu čáry, úhlu a čtverce.  Jako když Stará Stanová Kůže vtahoval tenkrát ty antilopy do maličkýho kruhu svý tlupy, ale dokola kolem ní byli všichni ostatní Čejenové, nynější i minulí, živí i proměnění v duchy, protože Tajemství trvá bez přestání.

 

 

Byl to velkolepý okamžik a do něho vkročila z noci Sluneční Záře. Spíš jsem ji ucítil než spatřil, protože byla úplná tma.

 

 

„Nemůžeš spát?" zeptal jsem se, protože jsem myslel, že přišla ze stanu.

 

 

„Byla jsem v lese," povídá mi, vzala mě za paže a položila mi na ně něco maličkýho, zabalenýho v dece. Šel z toho pocit jako z kusu horkýho uhlí, ale bylo to novorozeně. Šla ven porodit to dítě, když jsem souložil s jejíma sestrama. „Další syn pro tebe," řekla. „Bude to slavný řečník. Neslyšel jsi jeho mohutný křik?"

 

 

Ale já ovšem tam u jejích sester neposlouchal. Ani jsem nevěděl, že odešla ze stanu.

 

 

„Doufám, že naši nepřátelé jsou daleko," pokračovala, „protože ve chvíli vstupu do života měl hlas tak zvučný."

 

 

Ne, vůbec to nezrušilo ten pocit kouzla, spíš ho to znásobilo. Tisknul jsem toho maličkýho kloučka k sobě, Sluneční Záře se mi hlavou opřela o rameno a pak se to stalo. Na temným obzoru se objevila hořící zlatá koule, a jak pomalu stoupala na oblohu, nádherně měnila barvy, z rumělky do žluti a smaragdový zeleně, z tyrkysu do pronikavý modři, pak do nachu a indigový modři a znova se rozjasnila jako nějaký pohyblivý průzor střechou světa k tý velký duze tam venku, po který náčelníci jedou v slavnostní parádě ve Druhým životě. Když konečně ta koule byla už celá venku, na okamžik měla perleťový odstín a pak se všechny ty barvy rozhořely v prudkou bílou záři.

„To je jeho jméno," povídá Sluneční Záře, „Jitřenka."

 

 

Vrátil jsem jí svýho syna a ona ho šla do stanu nakrmit.

 

 

Náhodou ještě jiný člověk měl jméno, odvozený z tý nebeský podívaný, na kterou v tom samým okamžiku hleděl za horama nad údolím Uošity. Asi v tom viděl příznivý znamení osudu, který mu pomoh  k tomu, aby se ve třiadvaceti stal generálem. Nejspíš to chápal správně, protože se potom za několik okamžiků rozjel vstříc nejslavnějšímu vítězství, jaký kdy zažil.

 

 

Jeho indiánský zvědové z řad Krouů mu v pozdějších letech začali říkat Syn Jitřenky. Ve skutečnosti se jmenoval George Armstrong Custer.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

LITTLE BIG MAN partie 6/9 (1970)
Uploaded by nane6538. - Watch feature films and entire TV shows.