Předvelikonoční půst byl i v počátcích křesťanství přísný: věřící nepožívali více než jedno skromné jídlo po slunce západu. Teprve v běhu dalších staletí se pravidla zmírňovala. Senegalští křesťané si nic neusnadňují ani v dnešní době; šest týdnů před Velikonocemi se od úsvitu do západu slunce zříkají jídla i vody.
Jolanda Sarrová, studentka jedné z dakarských katolických středních škol, přiznala reportérovi agentury Reuters: "Cítím se svobodná. Cítím se dobře, protože to dělám pro Boha. Jsem povznesena a ani se mi jíst nechce."
Podle sedmdesátiletého pátera Jacquese Secka jde o poměrně nový trend: "Za mého mládí se tu lidé běžně nepostili. Někteří se omezili na dvě lehká jídla denně a pak si dávali až večeři. Úplně se postící křesťany jsem začal potkávat až v 70. letech, kdy jsem sloužil v dakarské katedrále. Teď je plný půst mnohem běžnější. Věřící chtějí ukázat, že berou víru stejně vážně, jako jejich muslimští sousedé, chtějí soutěžit v sebeobětování."
A slova školáka, chlubícího se, že "muslimové jedí a pijí ráno, před úsvitem slunce, ale my jen v noci a půst držíme celých 24 hodin," to dokládají.
První křesťané, přišedší do Senegalu, byli pravděpodobně portugalští obchodníci v 15. století. Křesťanství se významněji začalo šířit až s francouzskými misionáři o tři sta let později, v době, kdy islám na senegalském území působil bezmála sedm století. Když misionáři seznamovali své nové ovečky s půstem, mnoho z věřících už znalo jeho islámskou formu.
Švadlena Marie-Simon Mbengue si v týdnech před velikonocemi nevybírá ani pauzu na oběd: jí jen večer. "Přinášíme oběti, modlíme se a konáme dobro, abychom ukázali svou oddanost Ježíši," vysvětluje. "Nemůžeme trpět tak jako On, ale měli bychom udělat co nejvíce."
Muslimská učitelka šití Ndeye Binta Lo se ze solidarity s katolickými přáteli postí i pár dnů před Velikonocemi stejně svědomitě, jako dodržuje půst o Ramadánu: "Vyrůstali jsme spolu a žijeme spolu," říká.
Náboženské komunity jsou v Senegalu často smíšené; pro křesťany je běžné sdílet s muslimy náboženské svátky a naopak. "I když se nějaká rodina stane katolickou, skrze společenské a příbuzenské kontakty zůstává spojena s velkým počtem muslimů," přibližuje situaci David Frankfurter, profesor religionistiky z new hampshirské univerzity.
Více: http://www.reuters.com/article/idUSL0964553320070321
http://calorielab.com/news/2008/09/18/ramadan-in-dakar-fasting/
Promin, Manzelko, ale vubec se mi nelibi druha veta. Jak muslimove inspiruji krestany? U nas napriklad muslimove drzi Ramadan tak, ze se pred vychodem slunce nacpou k prasknuti a to same delaji po zapadu. To podle me neni pust. A krestane, co znam ja, drzi pust opravdovy, kdyz pust tak pust, proste nejedi a nepiji vubec na cas, ktery si stanovi (ja osobne bych to nedokazala).
OdpovědětVymazatNejist neni problem, ale nepit v lete nejakych 20 hodin denne je vylozene zverstvo. Nejde o to, ze by to neslo vydrzet - jde o to, co na to vase ledviny.
OdpovědětVymazatMuslimové mají islám a Ramadám a v demokratické Evropě mají nárok na náboženskou svobodu. Vztah islámu a demokracie je ale podle muslimů následující: „Demokracie je neslučitelná s islámem, nebo islám nabízí vládu Stvořitele tak, jak je vykládána patřičně vzdělanou náboženskou elitou, zatímco demokracie je nearabský pojem, který nutně implikuje vládu stvořených, v níž nevěřící a ignoranti mají rovný podíl na řídicím a rozhodovacím procesu, čímž si uzurpují Boží vládu.“ Takže pozor na islám a pozor na Ramadán, abychom ho jednou nemuseli v Evropě slavit povinně.
OdpovědětVymazatLempovi: článek je o ramadánu v Senegalu. Je zde tedy zcela irelevantní, co je nebo není arabský pojem, protože Senegal toho má s Araby společného přibližně tolik, jako s Evropany. Jinak jsou tyto stránky obecně spíše o Senegalu, kde křesťané povinně slaví muslimské svátky s majoritou a muslimové slaví povinně ty křesťanské s minoritou. Ovšem nikdo tam ono \"povinně\" nechápe jako újmu na své náboženské svobodě.
OdpovědětVymazat(O vztahu islámu a demokracie /i jiných politických uspořádání/ debatují náboženští i političtí odborníci už celá desetiletí na mnoha kongresech a v mnoha pracech - např. John Esposito a John Voll na toto téma napsali celou obsáhlou knihu -, aniž by se dokázali dohodnout na nějakém uspokojivém výsledku. Nemyslím, že je možné tuto záležitost jednoduše definovat na několika řádcích.)
To je hezky. Vubec, Manzelko, nabozenska tolerance je vetsinou v subsaharske Africe ohromujici! Dost jsem o tom premyslela a dospela jsem k nazoru (pozor, zjednodusuju), ze je to kvuli velkemu vlivu animismu, ktery predpoklada existenci vetsiho poctu bohu a ne jen toho jednoho jedineho \"spravneho\"... lide to hromadne akceptuji, a pak proste nemaji problem s tim, ze druhy veri necemu jinemu. Nevim, jak v Senegalu, ale v Beninu je bezna kumulace vyznani. Vetsina krestanu i muslimu, co jsem poznala, jsou zaroven i animisti a predstava jedineho Boha je jim nepochopitelna.
OdpovědětVymazatto já spíš zaznamenala, že i animisti věří v jednoho Boha, ale k tomu ještě v panteón duchů... a nikdo nemá problém naopak pochopit, že Bůh je jeden, ale cest hodně. Což je možná stejně vliv animismu, který předepisuje (podle totemu) každému jiné oběti a jiné obřady... Tak se pak asi nediví, že to tak je i v jiných náboženstvích.
OdpovědětVymazatAle ze začátku mě hodně překvapovalo, že veliké množství lidí v Senegalu kumuluje i křesťanství a islám, kolikrát není vůbec zřejmé, kdo je kdo, protože katolíka potkáš s kobercem, an jde do mešity, muslim má v peněžence obrázek Panenky Marie... :)