Jehličářka s tvrdými bradavkami

Ber každého! Buď spokojena,

ať cvalík je, ať povytáhlý;

neb stáří, to je bídná měna

tak jako mince, kterou stáhli.*  

 

 

Z Villonova textu se dozvídáme, že kromě ubohých prostitutek z ulice Glatigny existovala kategorie nevěstek vyšší úrovně, které vlastnily nebo si pronajímaly domy či obchody. Tyto obchodnice lehkých mravů používaly přezdívky odvozené z jejich fiktivních profesí nebo z názvů krajů či zemí, z nichž pocházely. Tak existovaly Krásná železářka, Žanka z Meux, Jehličářka s tvrdými bradavkami, Krásná ptáčnice, Velká vochličkářka, Stařena s blonďatými vlasy, Čepičářka, Svíčkařka s nízkými podpatky, Velká halapartnéřka, Barvířka z Pauthonerie, milující řetízky a náramky, Krásná ciferníkářka a Tkadlenka z paláce.

 

Nejznámější z těchto krásných obchodnic byla ve Villonově době stařena, která se svou krásou proslavila na počátku 15. století, a sice Krásná zbrojmistrová. Obchod se zbraněmi v té době velmi prosperoval a zbrojířů byla v Paříži spousta. Je pochopitelné, že mladé a krásné dívky navštěvovaly jejich obchody, protože tam chodívali šlechtici i bohatí měšťané. Krásná zbrojmistrová byla bezpochyby jednou z nich. V té době byla milenkou mistra účetní komory a kanovníka od Notre-Dame, odkud byla pro porušení předpisů vyhnána. Zdá se, že v té době zažila jistý úpadek, protože bohatého kanovníka vyměnila za mazaného "přetrhdíla", který se zajímal spíš o její peníze.

 

Jean Verdon, bývalý profesor středověkých dějin na univerzitě ve francouzském Limoges, je autorem několika monografií , z nichž do češtiny byla zatím přeložena jen jediná: Volný čas ve středověku.

 

 

 

 

Ačkoli sám autor v předmluvě připouští, že je problémem určit, co si pod pojmem "volný čas" ve středověkém prostředí vůbec představit, popis mimopracovních kratochvílí prostého lidu i šlechty ve všech fázích středověku nakonec čtivě zpracoval na bezmála dvou stech padesáti stranách s obsáhlým poznámkovým aparátem a seznamem použité literatury. Ačkoliv při bližším seznámení s pracovní dobou středověkých řemeslníků by se mohlo zdát, že volný čas pro naše předky vůbec neexistoval -  

 

Valcháři pracovali v zimě od šesti hodin od rána do pěti hodin do večera, ale v létě (to znamená od Velikonoc do svátku svatého Remiglia) od pěti hodin od rána do sedmi do večera. Co se týče přadlen, těm pracovní den začínal v létě ve čtyři hodiny ráno a končil v osm hodin večer, v zimě pak ráno začínal o hodinu později. Práce v noci byla ve většině řemeslnických cechů zakázána, praxe však byla jiná. Řemeslníci museli rovněž žádat o povolení pracovat ráno před úsvitem a večer po západu slunce. V roce 1467 žádali například rukavičkáři krále, aby jim povolil pracovat od pěti hodin od rána do deseti hodin do večera. Kromě jiného argumentovali tím, že když učedníci a pomocníci nemají dlouho co na práci, zleniví a pak pracují špatně: "Jejich učedníci a pomocníci mají špatné mravy a horlivě se snaží vyhnout práci. Od čtyř nebo pěti hodin odpoledne až do rána následujícího dne se věnují hrám a nejrůznějším rozptýlením. Přivést je k dobré práci je tedy ve veřejném zájmu. -

 

dny volna, kterých bylo v roce zhruba devadesát, tento nedostatek částečně vyvažovaly. Zbývalo tedy dost možností věnovat se oslavám svátků, lovu, skýtajícímu kromě zábavy i přístup k jinak vzácnému masu, hostinám, návštěvám lázní a lehkých žen, hrám, turnajům, divadlu, tanci, hudbě, četbě, společenskému životu a mnohému dalšímu.

 

Volný čas ve středověku se ... svým charakterem lišil od volného času, jak jej známe dnes. Byl mnohem více svázán s prací. A dovolená, na kterou se naši současníci těší dlouho dopředu, byla něčím prakticky neznámým. V případě převážné většiny lidí tedy můžeme hovořit o civilizaci práce.

 

Během staletí, následujících po středověku, se životní podmínky vyvíjely, ale nezměnily se naráz. Totéž platí pro volný čas.

 

V 19. století se velmi rozšířila četba. Nebyla ovšem jen vyplněním volného času, ale způsobem, jak získat vědomosti. A touha vzdělávat se prostřednictvím knih zůstala hluboce zakořeněná mezi dělníky, a zejména v případě dělníků kvalifikovaných. Martin Nadaudf navštěvoval večerní kurs v jedné pařížské škole, určený obyčejným lidem. Sám pak podobnou školu otevřel.

 

Kniha se stala populární. Protože byla drahá, díla romantických spisovatelů začala vycházet v malých, laciných svazcích. A protože se tyto svazky vešly do kapsy, dělník nebo venkovan si mohl v každé volné chvíli přečíst několik stránek. Zákony o povinné a neplacené školní docházce pro všechny byly vydány v letech 1881 - 1882 a znamenaly vymýcení analfabetismu. Lidé často navštěvovali divadlo, podobně jako v předcházejících staletích. Někteří trávili hodně času v kabaretech. To bylo místo, kde chudý člověk, žijící v ubohých podmínkách, nacházel trochu lidského tepla, kde se mohl potkávat s jinými lidmi a diskutovat s nimi. V 19. století se rovněž objevily hospody, kde se zpívalo. V té době vznikly první hudební spolky, na jejichž činnosti se podílela řada řemeslníků a dělníků. Lidové slavnosti nevymizely. A rozvoj dopravních prostředků a zejména železnice usnadnil cestování.

 

Ale průmyslová práce lidi 19. století odlidštila. Museli bojovat, aby zlepšili své postavení. A právě tím, jak se snažili získat lepší pracovní podmínky, připravili nástup civilizace volného času.          

 

 

* Francois Villon: Balada sličné zbrojmistrové nevěstkám