Střípky z lovu na černochy

Prosklené dveře lékárny za Choťovými zády gumově mlaskly. U pultíku pod nápisem Bez receptu už čekala dobrá desítka lidí. Zrovna teď, když má choť tak naspěch! Nedá se nic dělat, manželka musí u doktora ještě vydržet - koneckonců, je to její chyba. Jak mohla vůbec jít s dítětem na ortopedii bez plenky na podložení? Na to se přece nedá zapomenout.

Krocení úředního mustanga aneb S Čechy si dělejte, co chcete

V jedné ruce mop, na předloktí druhé ruky zavěšené „všemi čtyřmi dolů" mžourající čtrnáctidenní Miminko, přidržovala jsem si telefonní sluchátko mezi uchem a ramenem a roztržitě odpovídala na rafinovaně soucitné otázky svého kolegy:
- „Už ses zotavila? Už chodíš, myslím po bytě?"
Nepřítomně jsem přitakávala (pochopitelně jsem mu zamlčela, že jsem čtyři dny po porodu svěže vyběhla čtyři patra s dítětem na břiše, kartonem minerálek v jedné a pětikilovým nákupem v druhé ruce).
„Takže se už budeš moct vrátit do práce?"

Kouzelník Baila Sy

 Evropský turista v senegalském městě nemůže přehlédnout spousty žebrajících dětí. Jsou často špinavé a otrhané, oblečené v příliš velikých tričkách, které už nenesou ani vzpomínku na svou původní barvu. Ukoptěnýma ručičkama s olámanými nehty tisknou k bříškům veliké vroubkované plechovky od rajského protlaku a s nadějí vzhlížejí nahoru ke tvářím dospělých chodců, zatímco drmolí naučený verš z Koránu, nebo se dovolávají jejich soucitu jen výkřiky „almužnu pro Boha!". Můžete jim vidět do tváře, když sedíte v autě a žebráček, proplétající se mezi vozidly stojícími v koloně, přijde až k vám. Mohli byste jim samozřejmě vidět do tváře i jindy, kdybyste se k nim sehnuli, což ale nikdo nedělá.

Kouzelník a Miminko

- „Ne, potvrzení o vašem nástupu na mateřskou dovolenou ještě nemáme."

- „A nemůžu ho něčím nahradit? Cokdyž ho vůbec nedostanu?"

- „Jak, nedostanete? To vám váš zaměstnavatel musí vydat!"

- „Nemusí, jak vidíte... Tak co mám dělat, když ho nedostanu?"

Dokažte, že nepracujete!

 

Když jsem se v práci ptala na svou mateřskou, nikdo mi nebyl schopen nic říct. „Nevíme, jak to bude. Záleží na tamním zákonu. Zjistíme..." a celé tdny se nic nedělo. Pak mi došla trpělivost, znění zákona jsem si zjistila sama a vytiskla. Psalo se tam o dovolené (víkendy se do ní v žádném případě nepočítají), o přesčasových hodinách (maximálně 260 hodin ročně, placeny až dvakrát vyšší hodinovou sazbou. Řidiči na ambasádě pracovali denně cca 4 - 6 hodin přesčas denně(!) bez nároku na odměnu), i o té mateřské dovolené.

Poslala jsem papír ze svého sklepení kolegovi účetnímu do podkroví. Cestou papír prostudovali všichni zaměstnanci a když si to kolegyně kopírovala, přistihl ji jeden z diplomatů. Bohužel jsem to neviděla, ale měnil prý barvy od jasně rudé po křídově bílou, když se tázal, kde to vzali a pro koho to kopírují.¨

Hned nato mi kolega z podkroví vzkázal, že na takovou dovolenou samozřejmě mám nárok a svých deset týdnů dostanu. A o čtyři hodiny mi skrze něj znovu vzkázali, že na nás, české zaměstnance, se nevztahuje žádný zákon (aby bylo jasno!), ani český, ani pouštní, ale pouze „zvláštní směrnice" pouštního ministerstva vnitra. A podle ní si mohu na těhotenství a porod vybrat svou řádnou dovolenou v trvání třiceti kalendářních dnů.

A tak jsem v práci počkala na poslední výplatu (čtyři týdny před termínem porodu) a zůstala jsem doma.

Jenže aby člověk mohl dostávat mateřskou, musí jeho zaměstnavatel orazítkovat potvrzení o tom, že mateřská byla nastoupena. Bez glejtíku a razítka od zaměstnavatele matka nemůže žádat ani o mateřskou, ani o sociální dávky.

A velvyslanectví se neobtěžovalo ani nahlásit mou mateřskou-nemateřskou na zdravotní pojišťovnu a správu sociálního zabezpečení - jen za mne bez vysvětlení přestalo platit.

Cizí a cizejší

Choť nakonec myšlenku odeslání dítěte k babičce definitivně zavrhl a těšil se, že s ním bude doma. Trochu jsem ho podezřívala, že si myslí, že bude stejně jako dosud trávit dny v posteli při sledování telenovel, zatímco dítě bude sladce spinkat, dokud nepřijdu z práce.

Žába na prameni

Choť na informaci, že jsem těhotná (kteroužto skutečností se mi potvrdilo mé dávné podezření, že vysoký populační růst Senegalu je dán výlučně praktikováním metody „co výstřel, to zásah") odtušil, že „si o tom promluvíme" a nakonec připustil, že „si není jistý, jestli teď chce děti". Měl přece nejdřív studovat, musí se připravovat na přijímací zkoušky!

Jak se spí s "nacionalistkou"

Seděla jsem v rohu postele zachumlaná v peřině a opřená o vlhkou zeď ložnice. Úzkou škvírou mezi závěsy sem z pavlače pronikalo jen tolik světla, abych mohla v šeru rozeznat Choťovu siluetu. Spal schoulený v klubíčku na druhé straně lůžka. Poslouchala jsem jeho pravidelný a klidný dech a myslela na to, jak moc mladě a křehce vypadá. I na to, jak mi chyběl.

Městská hromadná trochu jinak

Když  naše charterové letadélko za hlasitého sténání pasažérů proposkakovalo a propropadalo se vzdušným prostorem Evropy, Maroka i Mauretánie, zaradovala jsem se, že v místě destinace aspoň zahynu, když už mi nebude dáno tam vystoupit.

Šup, šup!

- „Prosímtě, vypni to!"

- ??

-"Poslouchat mbalax! V tuhle hodinu!" (bylo jedenáct dopoledne)

- (další nechápavý pohled)

- „Co si o nás řeknou sousedi?"

Pomyslela jsem si, že sousedům - dvaceti cikánským partajím - bude nejspíš jedno, zda u nás víří bubny či vyjí sopranistky, ale pro klid v rodině jsem otočila knoflíkem do neslyšna.