Potěšte tchyni

O ramadánu povinně.

Že ramadán v senegalské společnosti hodně mění, jsem tu psala už dřív. Vynechala jsem ale tradici "postního cukru".  

 

"Suukaru koor", jak řekla novinářům z African Global News paní Secková na tržišti v dakarské čtvrti Castor, "je tradice, kterou jako Senegalka nemůžu opominout."

 

Provedení je limitováno jen finančními možnostmi: "Snažím se blýsknout," přiznala paní Secková, "protože pro mě je to první taková zkušenost; vdávala jsem se teprve letos v létě. Dávám košíky potravin a látky, a k tomu ještě peníze."

 

Paní Niangová k tomu dodává: "Manželství v Senegalu není jednoduchá záležitost. S mužem si bereme i jeho rodinu. Aby nás nepomluvila, musíme dělat všechno, abychom se jí zachovaly a chránily tak svoje manželství. Já si letos vyčlenila pro manželovu rodinu asi sto tisíc franků (cca 5000 Kč)."  

 

"Suukaru koor" se neomezuje jen na příbuzné a muslimy: jeho příjemci jsou křesťané i animisté, a kromě členů rodiny i všichni, komu chce dárce vyjádřit svou přízeň. Dárcem nemuusí být vždy jen jednotlivec: dokonce i radnice o ramadánu někdy rozdávají občanům kávu a cukr.  

 

Mezi ženami, obdarovávajícími rodinu, jsou ale rozdíly. Paní Diopová po deseti letech manželství, z něhož má dvě děti,  říká: "Manželova rodina mě nikdy nepřijala; já jsem Fulbka, manžel Lébou. Ať dělám, co dělám, všechno je špatně. Úplně mě otrávili a už jm žádné dárky nedávám."

 

Maminka paní Diopové s dcerou nesouhlasí: "Měla by i tak plnit závazky ženy. Dávat manželově rodině o ramadánu dárky a to ostatní nechat na rozsouzení Bohu."

 

Ani geografická vzdálenost z manželek tutu povinnost nesnímá: "Snacha žije v Kanadě, ale v Maroku pro nás objednává džalábíje, konvice a datle," potvrzuje další dáma.   Stranou nezůstávají ani někteří muži; i oni se chtějí vyženěným rodinám zalíbit. Na rozdíl od žen ale nenakupují - distribuují hlavně pytle cukru, rýže nebo hotovost, a to jak své vlastní rodině, tak i rodinám manželek.    

 

 

Více a lépe: ZDE