Ženský orgasmus a jiné radosti života

Mangianové kdysi věřili, že když muž dělí své semeno mezi několik žen, snižuje tím svou potenci. Podobně v East Bay se domnívají, že míra potence je přímo úměrná pohlavní zdrženlivosti.

Docent František Vrhel, narozen roku 1943 v Klatovech, studoval v 60. letech románskou filologii a hispanistiku na univerzitách v Praze a Havaně. Od konce studií působí na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze; roku 1994 se stal jejím děkanem.  

 

Obyčejní smrtelníci, kteří se nedostanou na jeho přednášky, se mohou s prací profesora Vrhela setkat při četbě překladové literatury, případně se mohli s jeho názory seznámit v televizním pořadu uvažujícím o géniuskách.

 

Od konce 90. let existuje Edice Scientia, "dítě" Nadace Universitas Masarykiana. Pod její hlavičkou vycházejí původní vědecké monografie, z nichž některé patří do edice nazvané Panoráma biologické a sociokulturní antropologie, nesoucí podtitul Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů.  

 

Čtvrtým svazkem z této edice (po monografiích Jiřího Svobody /Paleolit a mezolit: Lovecko sběračská společnost a její proměny/, Jiřiny Relichové /Genetika pro antropology/ a Jiřího Gaislera /Primatologie pro antropology/) je Vrhelova Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko.  

 

 

Nejen studenti antropologie si při její četbě mohou připomenout, jak mnoho z našeho cítění a jednání záleží na kultuře, která nás obklopuje. Pro některé čtenáře může být překvapivé, že se značně liší nejen "normativní věk", kdy je nejlépe začínat s pohlavním životem (rozpětí od šesti do třiceti let), kdy s ním končit, jak často (případně pokud možno téměř vůbec) sex ne/provozovat či jakým způsobem a s kým tak činit, ale i samo vnímání sexuální orientace (heterosexualita nemusí být nutně vnímána jako protipól homosexuality) či pohlavní příslušnosti a jednání s ní svázaným ("mužství a ženství se jeví být veličinami jak kulturně vázanými, tak i kulturně proměnnými"), a že kultura silně ovlivňuje i míru potřeby sexuálního vybití jedince.  

 

Etnologická literatura se zmiňuje o tom, že muži mají zpravidla větší sexuální apetenci než ženy. Výjimky najdeme například u novoguinejských Sianů a některých skupin Indie, kde, jak se soudí, je ztráta semene čímsi oslabujícím, nebo dokonce čímsi nebezpečným. Najdeme také opakovaná sdělení že ženy mají potíže s dosažením orgasmu, že jej málokdy prožívají. U některých etnik, například u Arapešů, možnost ženského orgasmu zcela popírají (Mead 1935).

 

Zdá se, že transkulturní variabilita ženského orgasmu je přímo závratná: na jedné straně máme "anorgasmické" právě zmíněné horské Arapeše, na druhé straně mangaiské "multiplex orgiastické" ženy dosahující prakticky během každého koitu vrcholu (dobře podloženého klitoriálním drážděním), a ne jen jednoho.

 

Tato variabilita jen potvrzuje a rámuje složitost a neurčitost ženského orgasmu, jak ji dokazuje od dob Freudových neobyčejně rozsáhlá a disparátní literatura věnovaná tomuto polozáhadnému a poloatraktivnímu fenoménu. Jak píše Igor S. Kon (Kon 1997, s.186), je-li ženský orgasmus jevem nikoli fyziologickým, nýbrž psychologickým,  (nelokalizovatelným jednoznačně do jednoho nebo více "tělových bodů"), pak bude zřejmě nesnadné rozlišit prožitek orgasmu od jeho reality, pokud má takové rozlišení nějaký smysl.

 

Snad nepřeháním, řeknu-li, že základní složitost je dána křížením, míšením, překrýváním, nedůsledností dvou konceptuálních řádů. Na jedné straně jde o standardní "hmatatelné" představy o možném lokusu/možných lokusech (vagína, klitoris, bod "G", eventuálně jejich kombinace), na druhé straně figuruje množství hledisek, ne vždy prostých "wishful thinking", evolučně i obecně biologických, historických, etických, antropologických nebo sociokulturních, klinických,psychologických, dokonce feministických, paternalistických pokud jsou paternalisté vůbec schopni takovou "komoditu" připustit) a vysloveně machistických.