Mobil a dítě

"Milostné vzkazy mažu..."

Mobilní telefony přinesly revoluci v africké komunikaci. Pevné telefonní linky, mimo města nedostupné, ztrácejí na důležitosti; mobilní telefony obvykle fungují i v zapadlých vískách.

 

Podle výsledků loňského průzkumu ARTP, senegalského úřadu pro regulaci telekomunikací, volají Senegalci z mobilních telefonů osmkrát častěji, než z pevných linek. Provolají prý měsíčně průměrně hodinu a posílají asi 12 textových zpráv.

 

Ještě zajímavější je údaj, že dnes vlastní mobilní telefon více než polovina Senegalců. Na tom by nebylo nic divného... kdyby téměř polovinu senegalské populace netvořily děti mladší patnácti let.

 

Už dávno neplatí, že drahé modely mobilních telefonů - svých prvních - dostávají nevěsty od manželů jako součást věna. Vlastní telefon se stal nezbytností už pro náctileté, často k velké nelibosti rodičů.

 

Reportér deníku le Soleil se vypravil ke střední škole, aby se některých studentek - majitelek mobilních telefonů - vyptal na podrobnosti.

 

První respondentka, sedmnáctiletá, se svěřila, že tatínek o telefonu nic neví. Maminka prý je seznámena s tím, že dcera mobil má, a i když ze začátku byla proti, pochopila, že je lepší, když dceři může občas také zavolat. A kontrola? Z té mladistvá studentka strach nemá: "Maminka neumí číst, takže vzkazy mi procházet nemůže, a když jsem doma, přepínám telefon do tichého režimu. Na hovory odpovídám jen ve svém pokoji nebo na terase."

 

Další dívka se chová stejně: "Když jsem s rodiči, zapínám telefon na vibrace, a hovory odcházím přijímat ven. Když to nejde, prostě neodpovídám, a později pošlu textovku. Milostné vzkazy hned mažu, aby mi na ně rodiče nepřišli."

 

Paní Madjiguene je ve své první reakci na dotaz strohá: "Mobilní telefony dětem, a zvlášť dívkám, do rukou nepatří." Když ale má tuto myšlenku rozvést, uvažuje: "Mobilní telefony narušují důvěru, holky s nimi můžou líp flirtovat s klukama. Jenže mobily už má dneska každý, a když ho dítěti nekoupí rodiče, koupí mu ho někdo jiný. Nad tím, jak děti mobily používají, nemůžou mít rodiče kontrolu nikdy, volat může kdykoli, kdokoli... Když nejsme spolu, musím věřit tomu, co mi dcery řeknou."  Jedna z nich v přítomnosti matky prohlašuje: "Když mi někdo volá a já jsem zrovna s rodiči. telefon beru, nemám co skrývat."

 

Dvaačtyřicetiletý Mamadu Njaay je přísnější než prve zpovídaná matka: "Děti žádné mobily nepotřebují. Nevidím nic, v čem by jim mohly být k užitku, kromě toho, že s nimi můžou dělat blbosti. Jestli chtějí volat, například moje dcery a synové, můžou použít pevný telefon." A ve svých názorech nezviklatelný, dodává: "mládež se musí podřizovat rodičům, jinak bude v budoucnu litovat. Našim zvykům a hodnotám hrozí zničení pod záminkou modernizace, zatímco i na Západě musí děti, aby získaly určitá práva, nejdřív dosáhnout konkrétního věku. Má-li dítě mobil, ztrácí rodič kontrolu nad jeho projevy. Všichni vědí, že do vzkazu se dá napsat cokoliv a že vzkazy jdou smazat. Jak by to mohli rodiče kontrolovat?"

 

Njaayův soused, pan Faal, nesouhlasí: "Dneska můžeme na rodičovskou kontrolu rovnou zapomenout. Copak v dnešní době je možné mít přehled o tom, co děti dělají, i bez mobilů? Děti chodí do školy, cestou můžou dělat, co se jim zamane. Jediné, co pro jejich ochranu můžete udělat, je vštěpovat jim od mládí vznešené myšlenky, aby zůstali svědomití a hrdí i s telefonem a spoustou volného času. Synovi jsem sám koupil mobil, když mu bylo dvanáct, a pořídím ho i dceři, až bude v tom věku. Základem všeho je výchova. A důvěra, ta musí být ve vztahu rodič-dítě na prvním místě. S dětmi často mluvím, vysvětluju jim nebezpečí naší společnosti a radím jim, a tak by to měli dělat všichni rodiče."