Zlověstný mravenec (příběh z banky)

V bance se k Choti chovají obvykle profesionálně, ba až mile.  Souvisí to pravděpodobně s neutuchající nadějí úřednic, že se jim podaří Choti vnutit mu nějaký ten úvěrový produkt navíc,  pěkné připojištěníčko či jinou službu.  A jednoho dne se jejich natěšené očekávání splnilo.

"Tak máš to pojištění?" tázala jsem se živitele rodiny, když přišel domů z lovu záruk pro případ úmrtí, invalidity a ztráty zaměstnání.

 

"Ne," odfrkl. "Představ si, že ode mě chtěli potvrzení o výši platu, potvrzení, že nejsem ve zkušební lhůtě a nevyhazují mě z práce, potvrzení o bydlišti..."

 

"Proč výši platu," skočila jsem mu do řeči, "když přece mají všechny tvoje příjmy v záznamech?"

 

"No to nevím," pravil Choť, ale prý mi to vyřídí do čtrnácti dnů od té doby, co jim to přinesu. Ale nepřinesu!" zakončil odhodlaně. "Ten chlap se mě ptal, jestli mám vysokou školu!"

 

"Na co to, proboha, potřeboval?" žasla jsem. "To snad byl jen zvědavej, ne? V jaké bance jsi to, prosímtě, byl? V té naší?" nechtělo se mi věřit.

 

"No to právě ne," přiznal Choť, "tam mi zavřeli. "Šel jsem do jiné pobočky... A však já jsem mu taky řekl, že ho nebudu informovat, jestli mám nebo nemám vysokou školu, dokud mi neřekne, na co ten údaj potřebuje, a že se na to kdyžtak klidně zeptám jeho vedoucího. A on na to, že se prý špatně podíval do počítače a že to pro pojištění samozřejmě vědět nemusí. No ale teď už budou mít otevřeno tady za rohem, tak já si vážně radši zajdu tam," opustil nás toho dne podruhé.

 

"Tak jsem tam byl," referoval o půl hodiny později, "ptali se mě, proč nečekám na výsledek procesu na té druhé pobočce, protože oni vidí v systému, že už jsem to chtěl uzavřít jinde... Tak jsem řekl, že jsem tam nebyl spokojenej, a oni to bez problémů převedli k sobě. Nakonec museli volat šéfa, protože to na té druhé pobočce stejně vyplnili špatně a muselo se to přepsat celý. Ten se bude divit," potěšil se Choť pomstychtivě, "ten chlap z Cizí pobočky, až zjistí, že už mě jako klienta nemá, že mu to sebrali..."

 

"No a co ta potvrzení?"

 

"Žádný nechtěli. Podepsal jsem, že jsem mlád, zdráv, nejsem na neschopence a z práce mě nevyhazujou. Že jsem zaměstnanej, to vidí na výpisech už několik let. A ještě mi nakonec řekli ´doufáme, že u nás spokojen jste?´", byl spokojen Choť. "A tu smlouvu nedostanu za čtrnáct dní, ale zítra!", radoval se.

 

Nazítří můj životní partner sloučil cestu do banky s cestou do zdravotní pojišťovny; bylo už na čase, aby jeho nové dítě vystoupilo z pojištěnecké ilegality.  Ve zdravotní pojišťovně předložil rodný list robátka a za odměnu dostal kufřík vzorků kdečeho. Kufřík pro dítě. Papírovému kufříku s nápadným designem vévodila postava mravence(?) s obrovskýma, lesklýma, uhrančivýma očima.

 

Choť, v jedné ruce kufřík, v druhé ruce desky na papíry, vstoupil do banky. Úřednice, tatáž jako předešlý den, Chotě přivítala s úsměvem... který poněkud ztuhl, když zpozorovala mravence, kterak na ni  hledí svými velkými černými zraky z desky stolu, kam Choť kufřík odložil.

 

"Máte to samozřejmě připraveno, jak jsme se včera domluvili," trošku se jí zadrhával hlas. 

 

"Tady je to, jen mi to podepište tady... a tady..." ukazovala Choti, aniž by se na něj dívala; mravenec mladé dámě evidentně učaroval hypnotickou silou.

 

"Doufám, že je všechno v pořádku?" ujišťovala se několikrát.

 

Z nervozity úřednice začal být nesvůj i Choť.  Nakonec se mu docela ulevilo, když se za ním dveře banky s tichounkým zasvištěním zavřely. Ušel pár kroků a nedalo mu to; trochu nadzvedl kufírek, aby si ho lépe prohlédl.

 

A teprv tehdy ho napadlo to, o čem nebohá slečna za přepážkou možná uvažovala celé minuty: mravencovy zraky by klidně mohly ukrývat hledáček kamery...