Requiem pro pudink aneb S mužem z Guineje žíti...

 V neochozených elegantních botech, které mě tlačí, sedím ve škole a namísto účastného přikyvování tomu, jaký zlatý důl představuje personální psychologie, se sžírám vztekem.

(Mnou) nezvaná návštěva snědla MŮJ pudink! Ten, pro který si jezdím 3 stanice tramvají, protože v Tescu ani jiném bližším hypermarketu ho nemají.

 

Nevědouc o "krádeži", těšila jsem se na snídani celou noc. A jaké je moje rozčarování, když se ráno probírám zásobou sedmi dalších druhů pudinků a ten svůj ne a ne najít...

 

A vzpomínám na tvrzení profesorky matematiky, že na statistiku neradno spoléhat; při vzpomínce na ilustrující příklad výpočtu pravděpodobnosti, že pod oknem projde 100 uniformovaných policistů za sebou, jehož pracně vypočtený výsledek byl následně smetený ze stolu dovětkem o probíhající policejní přehlídce; jí po letech dávám za pravdu. Vždyť jaká je pravděpodobnost, že zmizí z osmi kelímků pudinku a čtyř jogurtů zrovna ten jediný můj (zastrčený úplně vzadu mimo dosah mlsného pohledu Mamadouova)? Vím, že to dotyčný nemohl vědět, ale...má zlost a rozmrzení jsou i tak dosti hluboké. Vynadáno dostal Mamadou, který byl výjimečně úplně nevinný.

 

Boj rozumu a citu...(jak---odvěké!).

Už mám dost Afričanů bez dovolení otvírajících lednice hostitele a chovajících se nestřídměji než doma!

 

 

(Napsala a e-mailem mi poslala Žena Guinejcova. Tímto jí znovu děkuji za to, že dovolila, abych se o ten literární skvost podělila.)