Problém společnosti

"Problémem ve společnosti nejsou lidé jako mongolský dělník bez prostředků, ale lidi jako ten, co mu chce pomáhat... tito lidé zabraňují skutečnému řešení problému a pod rouškou pseudohumanismu vznikají absurdity... kvuli takovým se dějí ve společnosti věci, které jsou plivancem do xichtu normálním a slušným lidem."

objevilo se mimo jiné v diskusi pod článkem Vladislava Chrastného Osud mongolského dělníka a jeho rodiny.

 

Pan Chrastný spáchal zločin.

Viděl v televizi reportáž o panu Bayarovi, který se v Mongolsku zadlužil, aby mohl s manželkou vyjet pracovat do Evropy. V Česku se panu Bayarovi narodil syn, ale jeho manželka nemůže dostat peněžitou pomoc v mateřství, protože nemá potřebné doklady od českého zaměstnavatele - ten mezitím beze stopy zmizel. (Nepřipomíná vám to něco ? ) Ke všemu pan Bayar přišel o práci.

 

O tom tedy byla televizní reportáž. A pan Chrastný, mizera, nevěděl nic lepšího, než navázat styk s redakcí ČT, aby mu zprostředkovala kontakt s panem Bayarem. Ne proto, aby panu Bayarovi rozumně doporučil, ať se odebere domů do rodného Mongolska, kdepak. On pan Chrastný, lump jeden bezcharakterní, poslal panu Bayarovi tisícovku! A ještě se k tomu veřejně přiznal, ba dokonce měl tu drzost zveřejnit číslo účtu onoho Mongola a spojení na redakci televize, aby se třeba i nějací další nekalí živlové mohli připojit k této podvratné činnosti a konto pana Bayara zavalit nevídaným bohatstvím, které si ten cizorodý a kulturně nekompatibilní jedinec rozhodně nezaslouží.

 

To je asi tak v kostce shrnutí diskuse, která se objevila pod výše zmíněným článkem. Mongolské rodině s tříměsíčním miminkem by se nemělo pomáhat. Jen ať pěkně poznají, zač je toho loket, ať "nesou důsledky svého chybného rozhodnutí"!

 

V knize Za humny nejsou lvi píše Milena Holcová:

 

"Ve světě se pravidelně ocitám v situaci, kdy domorodce žádám o možnost přenocovat. Setkávám se s pobavením, rozpaky, zvědavostí, obavou..., s odmítnutím však naprosto výjimečně. Napadlo mě pozeptat se jen tak, zkusmo, lidí ve vesnici, odkud pocházím, jak by reagovali, kdyby jim u domu večer zaklepali dva černoši s prosbou o nocleh. Jak to dopadlo?

Víte co? Vyzkoušejte si podobnou anketu sami."

 

Pocházím z rodiny, která by nocleh neodmítla, ani kdyby na dveře klepali dva mimozemšťané.

(Když jsem před několika lety vyprávěla doma, že jsem u posledního metra potkala mladou Ukrajinku, která neměla kam jít, pohoršila se maminka nad tím, že jsem si Ukrajinku nevzala domů.)

 

Moje výplaty nikdy nebyly jen "moje" - když jsem nesponzorovala stipendijního studenta, závisela na mých výdělcích existence nezaměstnané svobodné matky a jejího půlročního dítěte; svobodnou matku za čas vystřídal kouzelník a posléze, po několikaletých finančních "prázdninách", Choť (než začal živit on mě).

 

Když se nám narodilo první dítě a měli jsme finanční problémy, přicházívaly mi pro změnu e-mailem kódy, se kterými jsem si měla ve Western Union vyzvedávat peníze od lidí, které jsem znala většinou jen přes internet, nebo z jednoho letmého osobního setkání. Ani Aboubakr Ndiaye, ani Mousa Fall, Mamadou Dabo a další mi v odpověď na mé vzdychání nad administrativními potížemi nikdy nenapsali, že mám nést důsledky svého špatného rozhodnutí - před bezmála deseti lety jsem si vybrala zaměstnavatele, se kterým se nelze soudit o doklady k PPM- a zodpovědně, coby "problémová socka",  zemřít hlady.

Nejde o to, jestli "by se mělo" nebo "nemělo" někomu (komukoli) pomáhat. Nepopírám právo jedince nepomáhat, nebo dokonce pomoc odmítnout - to je každého věc. Ale stejně tak by lidé měli ctít právo jedince pomáhat, nebo pomoc nabízet, pokud se k tomu rozhodne. Aspoň potud, pokud hodlá pomáhat vlastníma rukama a z vlastních zdrojů.

 

Nevím, jestli by někdo pomohl panu Chrástnému, kdyby se s miminem v náručí protloukal Mongolskem. 

 

Zato jsem přesvědčená, že skutečným problémem každé společnosti jsou lidé, kteří nejenže odložili lidskost, ale ještě požadují od ostatních, aby učinili totéž.