Žebrák z Tézemě

Paprsky dopoledního sluníčka lechtaly chodce na tvářích. K nám, kteří jsme stáli ve frontě u okénka předprodeje jízdenek,  bohužel nedosáhly.

Choť s dětmi vyšel z nedalekého obchůdku; mířili z podloubí ke světlému pásu tepla na chodníku.

Od vchodu do metra se odloupl stín a vydal se za nimi.

Na světle se stín proměnil ve vysokého, možná až příliš štíhlého černocha, a dal se s Choťem do řeči. 

Z místa, kde jsem stála, jsem nemohla slyšet, o čem si povídají, ale Choť nadšeně nevypadal. Na tu dálku se zdálo, že jen slušné vychování mu zabraňuje v rychlém ukončení konverzace.

S lístky jsem vykročila k nim.

 

"Nemáš stovku?" přivítal mě Choť.

 

"Chce peníze?" po straně jsem si prohlédla Choťova společníka. Oděn v umolousané kalhoty a pomačkanou košili (obojí značky Kenvelo) nevypadal zrovna vábně.

 

"Bonjour, Madame," pozdravil mě, kdovíproč francouzsky, a odhalil přitom zbytky zašlého chrupu.

 

"Odkud je?" vyptávala jsem se dál.

 

"Z Tézemě," odvětil Choť v rozpacích, o něco umenšených tím, že zodpovědnost za milodar byla přesunuta na má bedra.

 

Tazemě není od Senegalu daleko a Tazemci jsou si se Senegalci blízcí i kulturně, ač mají - politicky, historicky a statisticky vzato - vřelejší vztah k násilí... a k alkoholu.

 

Vsunula jsem Tazemci do dlaně první bankovku, kterou jsem v kapse nahmatala.

 

Tazemec se ke mně naklonil: "Merci, merci, Madame," ovanul mě pivní vánek.

 

"Nerozumí francouzsky," upozornil ho Choť.

 

"Dáš mi telefonní číslo, bratře? Mohli bychom se někdy sejít," navrhl mu Tazemec.

 

"Rád bych," opáčil Choť, "ale my tu nebydlíme, my jsme z Brna."

 

"Škoda. Pozval bych vás teď aspoň na pivo," přešel Tazemec do češtiny, "ale vy nepijete..." kynul nám, už na odchodu, rukou se smutkem za nehty.

 

 

"Tady určitě žebrá pořád," odhadl Choť, když se usadil ve vagónu metra.

 

"Myslíš? Vždyť by mu nikdo nic nedal," vyjádřila jsem své pochybnosti.

 

"Ne od domorodců," vysvětlil mi Choť, "ale od Afričanů."

 

"Těch tu zase tolik není, aby se tím uživil," namítla jsem. "A dvakrát po sobě mu stejně nikdo peníze nedá. Řekl ti, co tu dělá?"

 

"Říkal, že žil v Lotyšsku. Má prý lotyšskou manželku a dvě děti, tady byl v azylovém táboře. A tvrdil, že teď prý pracuje v McDonalds, ale v McDonalds by takový lidi nezaměstnali."

 

"To leda by chtěli přijít o všechny zákazníky," souhlasila jsem.

 

"Kolik jsi mu dala?" vrátil se Choť k původnímu tématu. A následně zvolal: "To jsem mu mohl dát taky, já chtěl stovku, protože jsem neměl drobný. Kdyby aspoň neříkal, že pracuje... Vždyť to propije!"

 

"Možná," souhlasila jsem. Ale když už jsem se rozhodla vyhovět prosbě bližního o peníze, můžu snad určovat, jak s nimi má naložit? A neubránila jsem se lítosti - na kterou také nemám právo - nad životem člověka, který ve čtvrté nebo páté dekádě svého života asi nemá nic než dvě děti v Lotyšsku, (možná) ilegální práci v Kenvelu za osm tisíc měsíčně a lásku k pivu.

 

Je možné, ba  skoro jisté, že pán z Tézemě má ze života ještě mnohem víc; ale tohle bylo to, co nás nechal uvidět. Ke škodě své a k poučení našemu: možnost, že budeme nuceni prosit o pomoc cizí lidi, ta je tu vždycky...