S asi dvouletým chlapečkem usazeným na nákupním vozíku, vyjela upravená maminka z toalety pro invalidy. Zamkla dveře a vydala se k východu, kolem nás.
"Prosím vás, mohla bych si ten klíč půjčít?" požádala jsem ji. "Já ho pak za vás vrátím na informace," vyložila jsem si její překvapený pohled jako nedůvěru k mé osobě.
Další užaslý pohled, tentokrát na (počurané) mimino v mém náručí.
"Já si tam jen přebalím dítě," vysvětlovala jsem, "tady už je někdo zavřený hrozně dlouho."
"Tak tam zabouchejte," navrhla paní rázné řešení. "Já vám ten klíč klidně dám, ale tam si to miminko nemáte kam položit, tam je jen záchod a umývadlo," podcenila mé odhodlání vyměnit v časové tísni potomkovi plenky téměř kdekoliv.
"To mi nevadí," přiznala jsem se, "já ho klidně přebalím i v umývárně," ujistila jsem ji.
"Chudáček," politovala paní miminko, "tak ho přebalte venku na lavičce, tam to bude mít pohodlnější."
"Na lavičce? Mezi lidmi?" namítla jsem ne zcela nadšena představou, jak konám tak intimní činnost jako výměnu plenek uprostřed davů mezi obchody. (A nejlépe u nějaké restaurace.)
"No jistě," potvrdila maminka bojovným tónem, "hlavní je přece pohodlí dítěte, co je vám do lidí!"
Rázem jsem si připadala jako rodič - krkavec, který - aby se nedotkl útlocitu okolí, nechá vlastní krev trpět.
Kojím, pravda, kdekoli a kdykoli. Cestou na vlak, v tramvaji, v restauraci, na ulici, na zastávce, na úřadě... Zkrátka kdekoli, doslova. Jednak se to dá udělat celkem nenápadně a pak, zastávám názor že ti, kterým možná vadí veřejné kojení, by měli být ohleduplní k těm, kterým vadí dětský pláč. Člověk z první skupiny může snadno odvrátit pohled, což je jednodušší než zacpávání uší, k čemuž by museli přikročit ti ze skupiny druhé.
Ale veřejné přebalování??
Těsně před tím, než bych se musela potupně přiznat, že jsem k vlastnímu dítěti tak emocionálně chladná, že ho skutečně raději přebalím na koleně v umývárnách (a částečném skrytu) dámského záchodku, než bych mu dopřála pohodlí na lavičce mezi desítkami kolemjdoucích a kolemsedících, se naštěstí otevřely dveře přebalovny a ven vyšla další paní s batolátkem.
Dveře té místnůstky jsem za sebou zavírala s pocitem, že jsem zřejmě špatná matka...
Hm, no tak počůrané mimino bych asi přebalila kdekoliv, protože to je šup šup a nesmrdí to, ale s pokaděným dítětem bych si na ten přebalovák počkala- ne že bych toužila mít míchaná vajíčka rozmazaná všude možně... a co se týče přebalování pokaděných dětí na veřejnosti- když něco takového vidím, docela se mi to ekluje. U vlastních dětí to sice vypadá dost podobně, ale tam mi to nevadí- to je možná ten důvod, proč jsou některé matky schopné rozbalit svůj smrdutý balíček lásky třeba u stolečku v kavárně plné lidí...
OdpovědětVymazatTaky tak u nas - pocurane kdekoliv a rychle, pokakane radeji po vetru dal. My na lavicce v parku prebalujeme v pohode. Kosiky jsou tam taky, takze pohoda..
OdpovědětVymazatNa lavicce v parku bych konala tez. Ale na lavicce v komercnim centru, stovka lidi zleva, stovka zprava, a pulka z nich na nas zira, i kdyz neprebaluju... To ne! :)
OdpovědětVymazatJá bych se na Vás taky koukla - s úlevou, že až budu mít vlastní pokakané dítě, budu si moct dovolit zbavit ho dyskomfortu opravdu kdekoliv. :)
OdpovědětVymazatJa si naopak myslim,ze jsi velmi ohleduplna.
OdpovědětVymazathttp://www.dfens-cz.com...005100204
Je hezke mit deti,ale jako snazim se jimi neobtezovat okoli.Jsou totiz jen NASE,moje a Manzela :-))
Když jsme byli nskupovat v Hornbachu, což je rozhodně na víc doby než snese jedna plenka našeho učuránka, a přebalováky v tak \"mužském\" obchodě vskutku nehledejte, přebalovala jsem v kočáru v uličce u záchodků... v tu chvíli jsem ocenila, že mám prostornou hlubokou korbičku:)
OdpovědětVymazat