Bez dcery neodešla

"Prísahám, že som nikdy nebola na čiernych. Nikdy v živote. To moja spolužiačka z gymnázia Alena odjakživa vedela, že chce len a výlučne čierneho chlapa. Aj si ho našla a dnes spolu žijú v New Yorku. Keď som robila v rádiu reláciu na tému Priťahujú vás príslušníci inej rasy,  napísala mi záplava žien, ktoré snívajú o hladkom ebenovom tele, čo ich mocne zovrie v náručí.

"A má vtáka po kolená?" opýtalo sa ma deväť z desiatich kamarátok v čase, keď sa všetko prevalilo."

 

 

Timea měla dobrou práci a spokojený život. Než odjela na (několikátou) dovolenou do Keni. A tehdy se začal příběh, o němž jako by uvažovala Nigeria ve svém článku o lásce.

 

Timea se seznámila s liberijským diplomatem Abdulem, a po krátkém dvoření (z jeho strany) se stala jeho milenkou. Jednou z mnoha jeho milenek. A i když na tuto skutečnost - že je jenom další v řadě -přišla poměrně záhy stejně jako na Abdulovo manželství, nepřestávala věřit, že ho změní - vysadila antikoncepci, otěhotněla, odstěhovala se do Keni. Abdul se svých milenek nehodlal vzdát (a Timea se dlouho nechtěla vzdát Abdula). Nejnepravděpodobnější výmysly, zanedbávání "rodiny", nové a nové lži, narození dcerky, hádky, první facka...

 

Autorka knihy se  nakonec vrátila domů, na Slovensko, což její přítel pravděpodobně kvitoval s povděkem.

 

"Zvonček pri dverrách zazvonil o druhej v noci. Bolo v tom niečo strašidelné a výhražné, lebo cez security sa nedostal len tak hocikdo, obzvlášt v noci. Abdul vybehol ven len v trenkách k mriežam a zakričal, kto je to? Začula som ženský hlas. Vrátil sa ku mne do spálně, obliekol si župan a zamkol ma beze slova v izbe na kl´úč.

Mala som pocit, že mi prasknú nervy alebo odtečie plodová voda. Počula som z chodby tlmené dohadovanie, tichý plač a potom zvuk, akoby niekoho sácali dolů schodmi. Na to sa žena hystericky rozplakala a kričala bez prestávky: "Pokojne ma zabi! Zabi ma, ale ja ťa stále milujem!"

Nevedela som odhadnúť, čo sa deje, počula som zvuky, akoby tí dvaja zápasili a žena striedavo kvílila a kričala. V oknách sa začali objavovat súsedia a ja som bola ako omráčená. Srdce mi šlo vyskočiť z hrude.

Počula som zvuk prichádzajúceho auta a potom nastalo ticho. Abdul o pár minút prišiel, odomkol spálňu a keď ma uvidel, povedal pokojne, akoby sa práve vrátil z toalety: "Nespíš?"

Zmeravela som a pozerala som naňho s otvorenými ústami ako na zjavenie.

"To nemyslíš vážne, však?"

"Prečo? Mala by si spať, je neskoro."

"Podl´a mňa nespí ani jeden z našich súsedov v okolí jedného kilometra. Bola tu taká paní, čo vykrikovala, že ťa miluje, to sa potom špatně spí."

"Nebudem o tom hovoriť. Až ráno."

"Je ráno. Sú tri hodiny."

"Nie."

"A ty si Abdul myslíš, že ja znesiem úplne všetko? Že tento vzťah vydrží tol´ké chrapúnstvo a bude kvitnúť akoby nič? Že si so mńou možeš robiť hocičo, lebo som tehotná, v Afrike a úplne sama?" "

 

Jakkoli je příběh banální a už od prvních řádků je jasné, jak skončí, je psán jednoduše, poutavě, čtivě a s humorem. Nic složitého, moc přemýšlet u čtení netřeba, obecných informací obsahuje minimum (maličko o Keni a Keňanech, nic o islámu, téměř nic o Libérii) ale nenudí. Ideální čtení do čekárny k zubaři, do tramvaje, do fronty na předplacenou jízdenku.

Pozor: jen ve slovenštině!

 

http://lesk.cas.sk/cl/10189/243474/Pribeh-lasky-so-smutnym-koncom

 

Boboraba v liberijském stylu