Smrt na chodníku

Zpráva o tom, že jedenáctiletá Ndey Selbe Diouf byla znásilněna, zavražděna a rozčtvrcena,  se šířila jako požár ve stohu. Každý, kdo se to sobotní odpoledne nacházel na ulicích čtvrti Darou Salam v dakarském Guediawaye,  přiživoval plamen hněvu a touhy po odplatě za smrt dítěte - od zdí domů se odrážel křik, který sílil, jak se k davu přidávali lidé.

Skřípění brzd přišlo pozdě. Abdoulahab Wade, toho dne přistižený při pokusu pohřbít rozřezané ostatky holčičky, se před vběhnutím do vozovky nerozhlížel - auta se mu, v porovnání s rozzuřeným davem který měl v patách, nezdála nebezpečná. Dakarské autobusky nebývají v nejlepším technickém stavu. Na asfaltu se rozstříkla první krůpěj krve. A další, když zraněného dostihli pronásledovatelé.

Kdoví, jak dlouho trvalo, než ho vysvobodili přivolaní hasiči, a odvezli jej na traumatologické oddělení nemocnice v Grand Yoffu.

Vrah Ndey Selbe Diouf zemřel na následky svých zranění včera ráno, dva dny po smrti své oběti. Jeho rodina prohlašuje, že byl duševně nemocný a léčil se na psychiatrii. Zděšení sousedé v televizním zpravodajství říkají, že nic takového - vraždu a lynč -  ve své čtvrti ještě nezažili, a další se rozhořčují nad tvrzením, že by utlučený provinilec byl pomatený ("znala jsem ho, byl to lump, bral drogy. Žádný blázen!") - "vždyť to dítě vylákal na zmrzlinu, po činu ji podřízl a pak to chtěl chladnokrevně zamaskovat - copak tak se chová blázen?"

 

Senegal v roce 2004 zrušil trest smrti - vlastně celkem zbytečný, protože za celou dobu existence republiky byly popraveny jen 4 osoby (pro srovnání - je to zhruba o stovku méně, než v téže době u nás). V zemi, jejíž ústava praví, že  "stát je povinen respektovat a chránit lidský život" to ale neznmená,  že se zločinci - ať už skuteční,  nebo domnělí - hrdelního trestu "v lidové podobě" nedočkají. 

 

Úmrtí způsobených pouliční spravedlností je tak málo, že nejsou ani zvlášť zanesena v policejních statistikách.  Můžeme je počítat jen podle zpráv z médií, která takovým případům věnují relativně velkou pozornost: jeden člověk zemřel pod rukama pomstychtivého davu v roce 1993, dva v roce 1994, v roce 1996 jeden. Další v roce 2001, tři lidé o dva roky později, jeden v roce 2007 a dva letos. Případy lynčování, které oběť přežije, se počítají na desítky ročně.

 

Může se to zdát málo v porovnání se situací v některých jiných zemích; podle BBC se například v Nigérii vyskytují někdy až desítky smrtelných případů týdně, přičemž provinilci bývjí často upalováni ( http://www.viewnaija.com/video-2839.html ). Neznamená to ale, že by lidové soudy bez ohně byly humánnější. Před šesti lety lupičův komplic raději svého bitého přítele zastřelil, aby zkrátil jeho utrpení, a muž neprávem obviněný z vraždy a série znásilnění děvčátek umíral s odtrženým ukazovákem, bez ucha a vykastrovaný.

 

Policejní stanice jsou daleko od sebe, četníků je málo a policejních aut ještě méně. Než by se obyvatelé aglomerací bláhově spoléhali na pořádkové síly, raději formují domobranu.

 

Každá oběť trestného činu v první řadě počítá s pomocí kolemjdoucích - obvinění je tady důkazem, a nelze jej vzít zpátky. Široké vrstvy obyvatel vnímají současnou vládu a všechny její projevy (policii nevyjímaje) jen jako pokračování cizí koloniální moci, takže se stává, že dav atakuje zločince i v bezprostřední blízkosti žandarmerie.

 

Policisté jsou často ti, kdo provinilce zachraňují a zároveň s ním zatýkají i ty, kdo se lynčování dopustili. Úloha mužů zákona není jednoduchá: v roce 2001 byli i oni napadeni, když se ze středu rozzuřného davu pokoušeli odvést tlučeného vraha.

 

Soud ulice je rychlý a efektivní - nese s sebou ovšem riziko vraždy, jak je popsáno ve výše uvedeném případě domnělého násilníka. Oběť pouliční spravedlnosti může své trapiče nechat zavřít nebo je žalovat ("advokát požaduje pro svého klienta milion západoafrických franků jako odškodné za psychickou újmu a ponížení, jehož se mu dostalo před očma celé čtvrti,"), ale málokdy k tomu dojde i v případě pozůstalých po těch, kteří na ulici vypustili duši: rodinám stačí ostuda, kterou už mají, i bez soudních tahanic. Navíc se v těchto případech dá jen těžko určit, kdo zasadil smrtící ránu.

 

Nikdo si nemůže být jist tím, že nebude čelit rozzuřenému davu - stačí být ve špatný čas na špatném místě a mít trochu smůly. Samotná tato možnost ovšem skutečné zločince trochu umravňuje: "Když jsem na sobě cítil ty pohledy, bylo mi jasné, že jestli začnu utíkat, poběží za mnou celá čtvť. Radši jsem neprovokoval a počkal tam na poldy," svěřil se reportérovi z Le Soleil zloděj, právě nastupující do vazby.

 

Sociologové vysvětlují existenci "pouliční spravedlnosti" jako "vesnickost ve městě" - na vesnicích a v menších městech k podobným událostem přitom vůbec nedochází, ale konflikt mezi moderním způsobem života ve velkých městech a tradicemi přináší podobná extrémní řešení. Staří lidé z rybářských komunit vzpomínají, že dříve byl každý přistižený zloděj svázán a položen da dno loďky, kterou pak rybáři vyvezli daleko na moře. Dnes jsou svědky toho, jak zloděj, je-li odsouzen, vychází z vězení po amnestii následujícího státního svátku.

 

Doktor sociologie Djiby Diakhate je přesto přesvědčen, že akty pouliční spravedlnosti v současné době (s šířením vzdělanosti a vlivu globalizace) mizí. I tak ale připomíná, že v určitých vrstvách společnosti přetrvává zakořeněné pravidlo, že člověk je buď příbuzný, nebo nepřítel: cizí, i když nevinný člověk tak může být lynčován, zatímco provinilý známý bude trestán jiným způsobem.

 

http://www.blogs-afrique.info/senegal-politique/index.php/2008/04/07/1340-senegal-recrudescence-des-lynchages-a-dakar-quand-la-foule-dicte-sa-loi a další