Neodolatelné nutkání

"Čurací článek" od vy_víte_koho mi připomněl, že už jsem psala o dakarské městské hromadné, o dakarském rasismu, o dakarském kulturním životě i dakarských odpadkových koších , ale jednu věc jsem nezmínila - dakarské veřejné záchodky.

Ne že bych na ně zapomněla. Ony totiž nejspíš vůbec neexistují. Jediné veřejné záchodky, které jsem v senegalské metropoli zahlédla a měla tu čest navštívit, byly ty na letišti (před šesti lety nedělené na "panáčky" a "panenky", dveře se nedaly zajistit a vybavení bylo spartánské), na univerzitě (ty sice separé pro dámy a pány měly, ale voda, volně vytékající ze zavěšených hadic a proudem se rozlévající na podlahu zanechávala návštěvníka po kotníky v mokru) a na výstavišti.

 

Jinde prý veřejné toalety nejsou. Vzhledem k podnebí jich není ani příliš třeba, a pokud přece, muži si diskrétně uleví někde u odlehlé zdi (na které bývá napsáno "močení zde je trestáno pokutou") a ženy... pro ženy je život plný nástrah.

 

Kdysi přede mnou, v centru Dakaru, vyvstala nutnost uchýlit se na WC. Do místa ubytování jsem to měla dobře hodinu cesty, spíš dvě. Můj průvodce (který tenkrát ani v nejmenším netušil, že se jednou stane Chotěm) neměl představu, co v takové situaci ženy dělají. Blízká kavárna sice nedisponovala sociálním zařízením, ale personál překypoval ochotou: poslali mě, abych šla požádat o "čurací azyl" do jednoho z rodinných domků o půl bloku dál.

 

Ostýchavý průvodce se rozhodl počkat na mě před šedě natřenou kovovou brankou, za kterou byl dvorek; podloubí nad vydlážděným prostranstvím vrhalo stín na desítku dveří, rozmístěných po obvodu přízemního domku.

 

Z tmavé místnůstky, nejspíš kuchyně, vyšla mladá žena. Pozdravily jsme se a já ji, v souladu s pravidly slušného chvání, poprosila, zda bych u nich nemohla "vylít vodu".

 

Wolofština nepřipouští, aby slušní lidé od určitého věku hovořili o některých tělesných funkcích a činnostech přímo. Dospělý a důstojný člověk nemočí - vylévá vodu. Nekálí - chodí za dům.

 

Dakar je město multikulturní a multietnické. Slečna nebo mladá paní mi nerozuměla.

 

"Cože chceš?"

 

"Ehm... vylít vodu...?"

 

"Vylít vodu?" otočila se na někoho do kuchyně: "Pocééém!"

 

Když už byly kolem mě slečny tři a žádná netušila, co chci říct, zanechala jsem (ve strachu, že teď zavolají "pocééém" pro změnu na nějakého junáka) zdvořilostí a vyjádřila se zcela nesofistikovaně: "Chci čurat!"

 

"Aha, čurat!" zaradovaly se všechny, že záhada je vyřešena, dvě slečny odběhly do kuchyně a třetí mávla směrem k jedněm dveřím v podloubí: "Tak tamhle, voda tam je."

 

Inu, voda tam byla. Ale dveře se necházely v asi jedenapůl metrové vzdálenosti od tureckého záchodu, otvíraly se ven a nedaly se zavřít. Klíč, umístěný v zámku dveří zvenku, nešel přemístit dovnitř. Stála jsem na záchodě a přemítavě hleděla na osoby obou pohlaví a všemožného věku, tu a tam přecházející přes dvůr. Moje touha po řešení situace rostla každou vteřinou - kdyby po tom dvoře chodily jen dámy, asi bych lákání záchoda podlehla, dveře nedveře... ale čurat na dvorku plném chlapů? Znova jsem se vydala ke kuchyni na protilehlé straně dvora.

 

"Promiň... voda tam sice je, ale dveře se nedají zajistit..."

 

"Nojo, to nejde," odtušila slečna bez většího zájmu. "Ale můžu tě tam zavřít a pak tě zase pustím," prohlásila.

 

Naléhavost situace nedávala prostor obavám z uzamčení na cizím záchodku. Slečna za mnou zamkla dveře, znovu mi slíbila, že bude hned zpátky, a vrátila se ke své práci.

 

Za patnáct sekund jsem byla připravena místnůstku opustit.

 

Za pět minut už jsem začala být trochu nervózní - od slečny je ohleduplné, že mi dává tolik prostoru, ale přece jenom...

 

Po sedmi minutách jsem se pustila do zkoumání zámku: nedalo by se otevřít nějak zevnitř?

 

Pod dveřmi se bělal jen úzký proužek dlaždiček - nevěděla jsem ani, kdo zrovna je na dvoře, nebo jestli tam vůbec někdo je.

 

Bušení na dveře a volání o pomoc mi připadalo nevhodné ještě i po čtvrt hodině. Jak dlouho může trvat, než tu někdo bude potřebovat jít na záchod?

 

Za dvacet minut se mi lehké klepání na dveře zdálo už přiměřené situaci.

 

Po necelé půlhodince (a skoro deseti minutách ťukání na dveře) se hvězdička klíče v zámku konečně pohnula, a slečna věznitelka se mě zeptala: "To už jsi hotová?"

 

Na na chodníku před domem čekající kamarád se mi pak přiznal, že se právě chystal jít zeptat, co se se mnou stalo...