Poslechni si, jak pláčou! aneb Manželčin večer ve společnosti minutu po minutě

"Budeš doma ve dvě?" ujišťoval se Choť půl hodiny před půlnocí.

 

"Nemůžu být doma ve dvě," vysvětlovala jsem trpělivě, "je skoro půlnoc a do centra Prahy mi to potrvá hodinu!"

 

"To mě nezajímá. Říkala jsi ve dvě, tak ve dvě," stál si na svém. "A dej si mobil na vibrace, ne abys mi řekla, žes to neslyšela."

 

Člověk by skoro měl dojem, že noc co noc prchám z domova a neberu mu telefon.

 

"No a co když tam nebude signál?" zkusila jsem opatrně. "To víš, je to v podzemí..."

 

"Jaký nebude signál?" dopálil se. "I v metru je signál! Musí tam být signál."

 

"Musí? A jak to mám udělat, aby tam byl, pokud tam není?"

 

"No tak budeš nahoře," uzavřel to.

 

Už jsem se viděla, jak kvůli telefonu postávám na chodníku před tančírnou nevalné pověsti a oslovuji kolemjdoucí (neznámé) muže, abych vyzvěděla, zda nááááhodou nemluví svahilsky. 

 

"Ty jsi namalovaná?" popatřil na mě ještě před odchodem. "To tam chceš pracovat, nebo tancovat?"

Kdybych neměla jen jedny a kalhoty a jednu mikinu, určitě by mi vyčetl i provokativní oblečení.

 

Už trochu nevrlá jsem si brala bundu, když ze dveří kuchyně vykoukla maminka

 

"Kam jdeš teď v noci? ... Ty jdeš pryč? ... Ví o tom Issa? ... To tu necháš ty děti samotný?" Na všechny ty nevěřícně pohoršené otázky jsem odpovídala, k maminčině veliké nelibosti, "ano".

 

"Tebe to courání po nocích ještě nepřešlo!" zvolala maminka. "Ty jsi vůbec neměla mít děti! A běž se rozloučit s tatínkem!"

 

 

To závěrečné doporučení jsem ignorovala - tatínek chodívá spát po deváté a nebudu ho přece budit jen proto, abych mu ukázala svou zhýralost. Nehledě na to, že veškeré moje "courání po nocích" (tak těžce snášené maminkou) spočívalo v tom, že mezi pětadvacátým a sedmadvacátým rokem života jsem dvakrát nebo třikrát do měsíce navštěvovala taneční klub, vždycky od půlnoci do pěti ráno, protože k nám na vesnici nejezdí noční linky.¨

 

 

Martina natočila v Keni film o Keni. Jenže, bohužel, půl filmu je svahilsky. A Martina svahilsky neumí. Ani nezná nikoho, kdo umí. Taky nemá peníze na profesionálního tlumočníka. Kdyby měˇChoť pustil, jen na jednu jedinou noc, třeba na tři hodinky ven, do noční Prahy, jistě bych se svými konexemi nakonec nějakého toho Svahilce splašila... Naznačila Martina, když jsme u ní byli na návštěvě. Choť nic nenamítal a Martina se zaradovala, že tedy bude mít svého svahilce a přistoupí k dokončování filmu, možná už příští týden...

 

Jenže, jak mi napsala Nigeria: "už bys, milá Manželko, mohla vědět, že svolení k něčemu neznamená souhlas. Správná manželka by Martině řekla: Ridgeback? To doupě neřesti? NIKDY!"

 

Já ovšem nejsem manželka správná, jsem Manželka prostoduchá a svolení považuji za svolení.

 

0:30  - na Karlově náměstí jsem nalezla podupávající vymrzlou Martinu.

 

01:08 - barman v Ridgebacku se se mnou vítá a upozorňuje mě, že lidi z východní Afriky tam moc nechodí, ale zná jednoho Uganďana. Jestli se tu noc ukáže, upozorní mě na něj.

 

01.10 - přichází SMS od matky: "Kde jsi? Knoflicek uz nespinka!"

 

01:14 - přichází SMS od Chotě - "Musis se HNED vratit, obe deti se vzbudily a placou!"

 

01:19 - zmeškaný hovor od maminky.

 

01:24 - SMS od maminky: "Manzelko, obe deti jsou v kuchyni. Prijed, cekaji."

 

01.27 - barman me upozorňuje, že nalezl živého a pravého svahilsky mluvícího muže. Na můj dotaz "wajua maneno ya kiswahilli" mladík spustil plynulé litanie, z cehož jsem usoudila, ze asi umí víc než jen tu jednu vetu (což je bohužel můj připad) a přepustila jsem jednání s ním Martině.

 

01:37 - zmeškaný hovor od maminky.

 

01:40 - SMS od maminky: Manzelko, prijed! Deti te cekaji a hledaji."

 

01:45 - Martina je s Keňanem uspokojivě dohodnuta.

 

01:46 - Maminka mi volá: "poslechni si, jak placou," nechává děti kvílet do telefonu.

 

01:47 - Martina se diví, že moje rodina radši nevěnuje energii těšení dětí spíš, než psaní SMSek.

 

01:50 - SMS od maminky: "Vem si taxi a prijed."

 

01.55 - odcházíme z klubu, pěšmo z Ječné na Újezd, kde Martina parkuje.

 

01.57 - SMS od maminky: "Uz prijed deti uz cekaji a placou."

 

Cestou autem z Újezda jsem ještě obdržela sedm telefonátů, tázajících se po mé přesné lokalizaci a informujících mě o traumatech mých opuštěných potomků.

 

 

Po návratu to podle reakcí mých nejbližších vypadalo, jako bych nebyla z domu tři hodiny, ale tři roky: jsem nezodpovědná matka, mám malé děti a tedy nemohu chodit po venku. Možná bude nejlépe, když se tedy rovnou rozvedu (Choť), mé děti trpí, způsobila jsem jim zhoršení atopického ekzému, nejsem zralá na mateřství,  toulám se po nocích a právě jsem v praxi předvedla vyřizování účtů mezi rodiči skrze ubohé děti, když jsem je nechala choti na krku.  (maminka)

 

Oba se pak shodli na tom, že od dětí nemůžu odcházet, jelikož "jsou na mě zvyklé".

 

Osmihodinová Choťova noční absence na Silvestra oproti tomu děti nijak netraumatizovala (i když i tehdy dcera plakala, ať se tatínek jde podívat) ani nikoho nepohoršila.

 

Sebrala jsem tedy své ubohé (už neplačící) děti z osvětlené kuchyně a odnesla je,  zas jako spořádaná Manželka a matka, do postele.

 

Připadaly mi moc krásné a usínání s malými hlavičkami zabořenými v mém podpaží se hnedtak něco nevyrovná.

 

Ale i tak si někdy přeju být spíš Manžel, než Manželka.