Chtěla jsem uložit vizitky, umýt hrnky od kafe a talířky od párků s hořčicí a co nejdřív se dostat do hotelu nebo kamkoliv jinam, kde si budu moct zout ty špičaté módní lodičky na vysokém podpatku. Měla jsem je na sobě už jedenáct hodin a moje touha po přezutí rostla každou minutu. Napůl jsem se vyzula aspoň pod stolem. Kdyby do místnosti nakoukl šéf, měla bych je v mžiku zase na nohou - panebože, aťsem nikdo nechodí!
Alena Reihardová.
Příliš neobvyklé jméno na to, abych uvěřila ve shodu.
Mezi návštěvníky stánku jsem neviděla nikoho, kdo by se Aleně podobal, ale to nic neznamenalo. Mohla přijít v době, kdy jsem byla v kuchyňce, na záchodě, nebo když jsem vyřizovala nějakou pochůzku.
Podle vizitky byla zástupkyní středně velké firmy a měla dokonce i vlastní mobil - vím, teď to asi zní směšně, ale v té době byly mobilní telefony výsadou ředitelů, politiků a snobů.
Zavolala jsem na to číslo ještě týž večer, připravená okamžitě zavěsit, kdyby se ozval cizí hlas.
Podle opatrného "haló" toho stejně moc nepoznáte, takže jsem v rozpacích koktala jen něco jako "promiňte, promiňte, že obtěžuji, ale nestudovala jste náhodou v Praze?"
"Jsi to ty?" Alena si na můj hlas vzpomínala rozhodně líp, než já na její.
Když za mnou druhého dne přišla na výstaviště, už jsem se nedivila, že jsem ji nepoznala. Z nenápadně elegantní studentky se za ty tři roky stala nápadně elegantní mladá dáma. V broskvovém kostýmku a s vyčesanými vlasy vypadala tak o deset let starší a o celé věky důvěryhodnější.
A vůbec, ani trošičku nevypadala jako někdo, kdo si se mnou půjde pokecat na kafe. Asi i proto mi šéf jen pokývl, když jsem mu říkala, že si na chvilku odskočím, že tu mám známou... Řekla bych "kamarádku", ale to slovo se k té paní tak nějak nehodilo.
Co si dvě mladé holky, které se pár let neviděly, stihnou říct u automatu na kávu, za tu chvíli než vyhodí kelímky se zbytky chladnoucího nápoje, který se pro šetrnost výrobce ani nedá pít?
Alena hned po škole nastoupila do firmy, kde měl její otec známé, a kombinací těch známostí, schopností a možná ještě něčeho dalšího - neptala jsem se - celkem rychle postupovala. Nebyla vdaná, děti neměla, do Nigérie se nikdy nepodívala. Ale kdybych s ní někdy chtěla jet do Německa, třeba i jen na víkend... Cestu by mi zaplatili. Kdo? Zase jsem se nezeptala. Už tenkrát jsem věděla, že někdy je lepší nebýt moc zvědavá. A proč by mě to vůbec mělo zajímat?
Považovala jsem její návrh za nabídku, jaká se dává jen ze zdvořilosti a jakou by bylo nevychované přijmout. Zástupkyně ne zrovna malé firmy chtěla potěšit sekretářku a hostesku, protože spolu kdysi seděly v jedné třídě.
Kromě toho, v tu chvíli kolem nás zrovna procházela paní Abrahamová, naondulovaná jednatelka FAREXu, společnosti, pro kterou jsem pracovala. Nemohla jsem si dovolit vrátit se ke stánku až po ní.
Poloprázdný kelímek mi při zmáčknutí zapraštěl mezi prsty (vzpomněla jsem si na zkazky o šetrných provozovatelích nápojových automatů, kteří použité kelímky vybírají z odpadu a vracejí do oběhu) a zmizel v otvoru stříbřitého válce, který tam u dveří sloužil jako odpadkový koš. Když jsem se ohlédla ze schodiště, abych Aleně ještě zamávala, byla už pryč.
S Marií jsme se vídaly pořád. Ne zrovna pravidelně, ale věděly jsme o sobě. A když jsem toho léta při jednom telefonátu zmínila setkání s Alenou, sluchátko se odmlčelo. Na tak dlouho, že jsem si na okamžik myslela, že nás přerušili. Chystala jsem se zavěsit a vytočit číslo znovu, když jsem zaslechla, jak se Marie mezi zuby nadechla.
"Já o ní vím. Chtěla jsem jí pomoct a ona mě podvedla. Jezdí pořád do Německa, slyšela jsem o tom" říkala klidným a ještě pevným tónem, ale pod ledovým povrchem bylo tolik zuřivosti, že mě to lekalo. Vlastně jsem čekala, že každou chvíli začne ječet. Litovala jsem, že jsem Alenu zmínila, ale už se nedalo nic dělat.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za čas, který věnujete tomu, abyste zde vyjádřil/a svůj názor, ať už je jakýkoliv. Osobuji si však právo nezveřejňovat obchodní spam, za komentář se pouze vydávající.
Autorka