Bratr v Nigérii V

Alenino pozvání nebylo jen formální, došlo mi, když ho opakovala už nejmíň pošesté.

 

Nakonec jsem si u naleštěného okénka agentury Thomas Cook vyzvedla peníze, došlé na moje jméno z Německa, a na nádraží je vyměnila za jednosměrnou jízdenku do Bonnu.

 

Bláznivý kousek? Celý život jsem dělala bláznivé kousky. Na tomhle vlastně nic nepředloženého nebylo. Přece jsem Alenu znala už léta.

Vagón byl tichý tím zvláštním způsobem, vyhrazeným pro časně ranní spoje. Seděly jsme s Alenou vedle sebe a já jsem, když se vlak rozjel, měla konečně příležitost zeptat se, co se stalo mezi ní a Marií.

 

"Marie Marcovi lhala a teď má vztek, že jsem ji připravila o zlatýho voslíčka," pootočila se ke mě bývalá premiantka naší třídy a ve tváři se jí na okamžik objevil nehezký úsměv.

 

Mariina verze příběhu byla jasná. Alena zneužila nezištně nabídnutou pomoc a přebrala Marii kluka. Aspoň tak jsem tomu rozuměla.

 

Mezi rytmickými zvuky kol jedoucího vlaku se rozsypaly Aleniny věty. Zbývalo je posbírat a uspořádat tak, aby dávaly smysl. I s těmi Mariinými.

 

Z té skládačky mi vycházelo, že Marc není žádný kluk. Byl to chlap ženatý v pořadí s už druhou Němkou a podle všeho si nežil špatně. Marii se náramně hodilo, že Marc nemá představu, jak to v Čechách chodí - tu jí poslal tři sta marek na nový cestovní pas, tu jedenáct set na platbu za nemocniční ošetření. Jenže Alena se do Marka zamilovala - neřekla mi to, ale mám dojem, že do postele ji dostal hned při první nebo druhé návštěvě - a finanční podvůdky sokyně jí v nastávajícím boji o milence prokázaly nemalou službu.

 

Přestoupily jsme v Drážďanech a pak znova hledaly návazný spoj ve Frankfurtu, až mi skoro bylo divné, že všechno to trmácení Aleně stojí za chvilky tajného štěstí.

 

Možná jsem jí na okamžik porozuměla, když nám na konečné přišel naproti vysoký okouzlující chlapík v koženém sáčku.

 

Ten druhý, který na nás čekal na konci nástupiště, už tak šarmantní nebyl. Kárované sáčko vzdalo snahu obepnout pivní břich; demisi knoflíku ještě připomínaly visící nitě. Těkavý pohled pod zpocenou pleší, studené prsty vkládané při pozdravu bezvládně do těch našich.

 

"Musíte mít hlad," oznamoval nám Marc cestou na parkoviště jásavě, "zajedeme nejdřív někam na oběd". Když přede mnou s tichým klapnutím galantně otevřel zadní dveře BMW sedmičkové řady - do poslední chvíle jsem nevěřila, že skutečně míříme k tomu autu - spíš mě to vyděsilo, než ohromilo.

(Pokračování, už jen jedno.)