Bratr v Nigérii VII

Nešly jsme nijak daleko - světlo z diskotéky, pokud si ten dřevěný domek s teráskou vůbec takový název zasluhoval, dosahovalo jen do poloviny parkoviště a zbytek toho místa zůstával ve tmě. A ta tma vypadala, jako by na člověka zrovna číhala, držená v bezpečné vzdálenosti jen rozžhavenými vlákýnky několika žárovek na terase.

Na druhé straně osvětlené části parkoviště vztekle zaječela nějaká žena. Ve tmě bouchla dvířka auta a někdo túroval motor.

„Vypadá to, že se Kehindemu docela líbíš," řekla Alena. Na konci věty neklesla hlasem.

„Vážně? Rozhodně to není vzájemné okouzlení," odfrkla jsem.

„Marc říká, že by ses mu měla trochu víc věnovat. Je tady sám a nemá s kým mluvit -"

„Mluvit? A o čem bych s ním měla mluvit?" Nechápala jsem. Někdy holt mám trochu delší vedení.

„No, prostě, bylo by hezký, kdyby sis ho trochu víc všímala... Jsme tu všichni pohromadě a tak...A když už nám zaplatili tu cestu..."

Nemohla jsem odtrhnout pohled od Aleniných úst. Trocha rtěnky se jí obtiskla na horní řezáky a šmouha po růži se na bílých zubech podobala krvavé stopě. Chystala jsem se Aleně povědět, aby se otřela, ale pak jsem místo toho řekla: „tak se snad radši vrátíme, ne?"

Ani jsem si toho dvojsmyslu nevšimla. Ona asi taky ne.

Marc s mužíkem bez knoflíků postávali zády u zdi na vyvýšené hraně tanečního parketu a  sledovali pohupující se tanečníky, tedy aspoň ty, kteří nebyli dál než nějaký metr dva od nich.  V lepším výhledu bránil kouř z cigaret a nějakých těch „speciálních efektů", nebo jak se tomu říká.

„Chceš jít tancovat?" Kehinde se mě bez čekání na odpověd pokusil sešťouchnout mezi tanečníky. Předvedla jsem mu ten nejotrávenější obličej, jaký jsem dokázala, a s povzdechem sdělila, že jsem unavená. Jsem ospalá a k tanci nemám sil.

Zdálo se mi, že jsem zahlédla, jak se na mě Marc nesouhlasně podíval a docela zřetelně jsem slyšela, jak se Aleny ptá, kde je Olina, proč nepřijela Olina?
Žádnou Olinu jsem neznala a než jsem se mohla z Aleniny odpovědi aspoň dozvědět, proč tu s námi (místo mě?) není, Marc už vedle nás nestál.

 

Dva rychlé kroky mezi tančícími stačily; vylovil z chumlu kymácejících se postav kudrnatou blondýnu, již by jen velice laskavý člověk popsal jako kyprou (a jen bezmezně milující - možná - jako hezkou) a k nám doléhaly už jen útržky jejich hádky.

Tady... ne... Doma... Stejně v noci..."

Zatímco ji manévroval ke dveřím, pořád na sebe křičeli. Cestou kolem nás ještě vylovil z kapsy klíčky od auta a hodil je Kehindemu.

„Manželka," odtušila Alena nevzrušeně.

„To je smůla," chtěla jsem ji povzbudit.

Ve tvářích se jí udělaly rošťácké dolíčky.

 

„Proč? Odveze ji domů a nejpozději ve čtyři bude zase u nás. V hotelu," dodala, když viděla můj protažený obličej.

 

„Chtěla by sis už jít lehnout? Můžeme jet. ...Můžeme jet?"

 

obrátila se na Kehindeho a já zadoufala, že ten gentleman je v řízení auta zběhlejší, než v umění společenské konverzace a boji s divokými kachnami.

 

Byl. Dokonce úspěšně zaparkoval v nevelké mezeře mezi dvěma jinými vozy před hotelem.

 

Recepční za pultem z lesklého dřeva a kovu se po nás jen krátce podíval a popřál nám dobrou noc, než se vrátil k tlumenému rozhovoru s kolegou.

Zrcadla ve výtahu nás usvědčovala z pozdního návratu - nikdo z nás tří nevypadal svěže ani maličko.
Ale stejně jsem přijala Aleninu nabídku dát si  "trochu čaje, na dobrou noc."

 

Ve varné konvici na stolku pod zrcadlem ještě chladl zbytek vody a šálky nebyly vypité ani z poloviny, když Alena potlačila zívnutí a vyjevila svůj úmysl rozloučit se s námi.

„Tak sladké sny," loučila se za několik vteřin už ve dveřích.

„A... nechceš ještě počkat na Kehindeho? Nerada bych se ho zbavovala ještě za dvě hodiny," mrkla jsem na ni.

„Já si vlastně myslím, že se ho zbavíš dost těžko," řekla mi Alena vážně. „Kehinde není z Bonnu a předpokládá, že bude spát tady."

Spal. Nebo, lépe řečeno, přenocoval se mnou v pokoji. Několik hodin jsem strávila v sedě na okraji vany, zamčená v koupelně, další část noci pak na krajíčku postele vymýšlením výmluv a zdůvodňováním své „nepoužitelnosti".

 

Od Marka jsem dostala příštího dne, když nás vezl na nádraží,  co proto - měly bychom už vědět, že Marc nechce na návštěvě žádné menstruující ženy: „nemusíte mi zrovna říkat, že v tom termínu menstruujete, prostě si vymyslete nějakou výmluvu, že se vám to nehodí a že přijedete o týden později, OK?" instruoval mě i Alenu, zatímco z reproduktorů v jeho drahém voze vyřvávala hiphopová kapela „all you bitches, who ´r fuckin´for money."

 

Marc nám u pokladny osobně koupil jízdenky. Alena dostala finanční „dárek" a na Kehindeho, který jel ještě pár stanic s námi, čekala na nádraží moc pěkná zrzavá slečna - viděly jsme ji z okna.

 

Před Frankfurtem mě napadlo sáhnout pro knížku, kterou jsem si vezla už z domova. Trochu se jí už lámal hřbet a čekala jsem, že z ní brzy začnou padat listy. Ale tenkrát to ještě listy nebyly. Ze škvíry mezi stránkami na mě vyklouzly dvě stomarkové bankovky. Bylo to přesto, nebo proto že jsem si stála na svém a s Kehindem se nijak hlouběji neseznámila?

 

S Alenou jsem od té doby mluvila ještě nekolikrát, než jsem ji úplně ztratila. S Markem se rozešla poté, co ji „půjčil" - tak jako tehdy mě - nějakému svému kamarádovi. Nikdy mi to neřekla a tak to nevím jistě, ale myslím si, že do Bonnu vozila děvčata pro Markovy kamarády. Důvody mi nejsou jasné, leda by snad Češky byly tak moc odlišné od Němek, aby stálo za to utrácet za ně hříšné peníze (tenkrát jsem to počítala a vyšlo mi, pokud si vzpomínám dobře, že ten jediný víkend pro nás dvě musel Marka vyjít bezmála na čtyřicet tisíc korun).

 

Marc je v současné době rozvedený (ještě před rozvodem stihl se svou ženou počít syna).

 

O Marii nemám zprávy, ale slyšela jsem, že snad přebývá střídavě v Turecku a Itálii.

(Konec)