Bratr v Nigérii VI

Když nepočítám školní zájezd k dederáckému moři, byla jsem do té doby v Německu jen dvakrát. Dvakrát jsem navštívila Echefua, se kterým jsem si psala od doby, kdy jsem nastoupila na střední školu a kdy on žil ještě v Imo State na jihovýchodě Nigérie.

Poprvé jsem s Echefuem okoušela život v "domě pro žadatele o azyl", ubytování po čtyřech v malých pokojích bez dveří a sprchy společné s asi tak dvaceti muži.  Z vedlejšího pokoje se po celý den a větší část noci, otvorem v němž by za jiných okolností asi byly dveře, rozléhala po celém domě nějaká středoafrická hudba. Echefu byl milý, ale opouštěla jsem ho ráda.

 

Podruhé, o tři roky později, měl už protestantsky přičinlivý Echefu pronajatou garsonku ve velkém severoněmeckém městě a vlastnil malou úklidovou společnost tamtéž. Vozil mě postarší bílou dodávkou s firemním nápisem Echefu´s Reinigungservice. V nákladovém prostoru se převalovaly kbelíky, násady mopů klepaly do vodního vysavače a Echefu jako šéf a zároveň svůj vlastní (a jediný) zaměstnanec mluvil o tom, že už si konečně musí najít někoho k sobě, protože zakázek má moc a všechno to nestíhá. Po nocích seděl nad účetnictvím a na dobrou noc mi říkal, že mi na stole v kuchyni nechá peníze, abych si došla něco koupit k snídani, protože on jede ve čtyři ráno do práce a dřív než v deset se nevrátí. Opouštěla jsem ho ráda, protože - ať se to snažil maskovat sebelíp - bylo jasné, že mu trochu překážím.

 

Ovšem s Markem a Kehindem se rozloučím ještě daleko raději, to už mi bylo jasné v tom parku, kam nás Mark zavezl hned po obědě. U jezírka si tam v sobotním odpoledni nějaká rodinka dělala piknik, dva kluci házeli frisbee, Marc s Alenou byli daleko přede mnou a Kehinde v saku bez knoflíků se snažil udržovat duchaplný rozhovor. Po hladině jezírka k nám zvědavě připluly dvě kachny. Kehinde rychle poodstoupil.

 

"Ty se bojíš kachen?"

"Čeho?"

"Kachen. To jsou kachny. Ty nevíš, že se jim říká kachny?"

 

"Ne, mně ptáci nezajímají," opáčil Kehinde. Většina našich dosavadních rozhovorů probíhala podobně a já začínala vážně rozmýšlet nad tím, jak dlouho se dokážeme bavit o počasí. Copak jsem, sakra, Angličanka?

 

"Půjdeme si zatancovat," navrhl Mark později toho večera, když už jsme měly věci v hotelových pokojích (každá ve svém ...pochopitelně). Nechtělo se mi vůbec nikam, tím míň s Markem, zamilovanou Alenou a mírně dotěrným Kehindem, ale vyvléknout se z toho jen tak nedalo. "Můžeš spát zítra ve vlaku," odsunula moje námitky Alena a za chvíli jsme se soukaly do o něco méně nápadného vozu, než byl ten, kterým jsme odpoledne jezdili po městě.

 

Štěrk na parkovišti před diskotékou vrzal pod nohama. Většina míst už byla plná a mezi auty se poflakovali černoši v čepicích nasazených kšiltem dozadu. A tlusté bílé holky. Odpadkové koše na okrajích parkoviště přetékaly kelímky, plechovkami od piva a Red Bullu. Hned vedle zadní pneumatiky našeho auta se mrtvě bělaly ostatky použitého kondomu. (Tady? Na parkovišti? Před lidma...?)

 

"Je absolutně nutný, abys s ní promluvila," zaslechla jsem Marka.

 

"Ale no tak když nechce..."

 

"Ale vždyť o nic nejde! Promluv s ní. My na vás počkáme vevnitř," vyskočil na schůdek pod modrým neónem, lákajícím do dveří tancechtivé návštěvníky.

 

Položila jsem ruku na zábradlí (ne, nic, nic jsem neslyšela) a chystala se jít za ním, když mi Alena pohladila rameno: "šla by ses na chvilku projít? Jen na chvilenku."

 

(Tak tedy vlastně ještě jedno pokračování... ale už bude konec, vážně!)