Bratr v Nigérii III

Za tři dny byla Alena zpátky v Praze.

Jen pomalu jsme se od ní dozvídaly, že ten sympatický chlapík, Maruščin přítel Marc, se o Alenu skvěle staral a projevoval se jako pravý gentleman.

 

Alena tak jako tak nebyla v samém středu našeho zájmu. V těch dnech se už i ti největší studijní flegmnatici začali zajímat o znění maturitních otázek a každá z nás měla dost vlastních starostí. Sakra, i všichni naši spolužáci!

 

Kromě toho, byli jsme výběrová umělecká škola - "jediná v republice", jak nám profesoři rádi připomínali - a většina z nás, studentů 4.B, byla nějak nekonformní (i když některým to dalo dost práce) a to, že Alena tak nečekaně přešla z tábora těch několika na pohled spořádaných jednotlivců do řad průšvihářů, jí na zajímavosti zas tolik nepřidalo.

 

Zaměstnávaly mě myšlenky na maturitu, na kamarády se kterými jsem si dopisovala, na kluka se kterým jsem chodila. Na dějiny, na náboženství.

 

Mezi studiem krupnokegélnych linějek a četbou židovského měsíčníku Roš Chodeš mi moc času nezbývalo.

 

Když se Alena nechtěla svěřovat, její věc.

 

Pár dnů před svaťákem přestala chodit do školy. Telefon u nich doma nikdo nebral, ale profesoři se nevyptávali.

 

------------------------------------

 

"Jé, ahoooj," zamžourala Marie proti sluníčku a o kousek si poposedla, aby mi naznačila pozvání k sobě na lavičku.

 

Teplé jarní dopoledne vylákalo do ulic davy turistů a ty teď kolem nás procházely, s pohledy chtivě upřenými do výkladních skříní s českým křišťálem (a někdy i do výstavního dekoltu s Mariiným poprsím).

 

"Ale já můžu jen na chvilenku, musím ještě..." zarazila jsem se. Bylo zbytečné Marii vyprávět něco o tom, že si potřebuju projít celou ruskou mluvnici. Nepochopila by to... a stejně ji to nezajímalo.

 

"Nojo," odfoukla mou nedopovězenou větu. "Čekám tu na kamaráda. Je z Lybie, strašně hodnej kluk, je jako můj bratr, fakt."

 

"A co Marc?" zeptala jsem se opatrně. "Nejedeš teď do Německa?"

 

"Ne Marc byl teď nedávno tady, kvůli autům... Prodává auta, to nevíš?" dodala. Asi si všimla mého překvapeného pohledu. O autech se docela určitě nikdy nezmiňovala.

 

"Chtěl se potkat i s Alenou, ale byla v nemocnici. Prý zamlklý potrat. Mluvila jsi s ní?"

 

"Nedovolala jsem se k nim. Takže žádné cesty do Afriky?"

 

"To nevím, jak se dohodli," řekla Marie jenom tolik stroze, aby bylo jasné, že dál se ptát už nemám.

 

Dlaní jsem pohladila tmavé dřevo lavičky, na které jsme seděly, a chystala se říct něco, co by mi umožnilo teď odejít a zároveň by nevypadalo, že jsem se urazila.

 

Na lavičku padl stín a tentokrát jsme do sluníčka mžouraly obě. Nad námi stáli dva mladí muži.

 

Marie se rozjásaně vrhla na toho menšího z nich, toho, kterému lokýnky dlouhých vlasů dosahovaly až na ramena. "To je Mustafa, strašně, strašně hodnej, můj bratr, moje štěstí," rozplývala se Marie a Mustafa, který vypadal, že to neslyší poprvé ani podvacáté, ji trochu shovívavě poplácal po rameni.

 

Stála jsem vedle lavičky a připadala si trapně, stejně jako se nejspíš cítil i ten druhý Arab.

 

"Nechtěl, abych na něj čekala ve Slováči, že tam choděj jen arabský kurvy," informovala mě Marie a já se nadechovala, že se s ní konečně rozloučím. Ruská mluvnice čekala.

 

"Dáte si s námi kafe," spíš oznámil, než se zeptal Mustafa. Dneska už nevím, proč jsem tenkrát neodmítla. Snad že ta ruská mluvnice zas takovou přitažlivost neměla.

 

Šla jsem po boku toho vyššího z Lybijců za rozvernou dvojicí Marie - Mustafa, která mířila, jak jinak, právě do Slovanského domu (když tam jdeme v pánském doprovodu, nejsme arabské kurvy?) a chystala se na ruskou gramatiku pro ten den zapomenout nadobro.