Bratr v Nigérii I.

"No, a tak co teď mám dělat?" zvedla Alena pohled od popelníku, ve kterém současně rychlým a nervózním pohybem zamačkávala další, jen zpola vykouřenou cigaretu. Kouření jí asi moc nechutnalo.

Příliš dlouhý nedopalek se zlomil a proužek kouře se dál vznášel nad kavárenským stolkem, stejně jako nezodpovězená otázka.

"Co mám, sakra, dělat?"

 

Mlčely jsme.

 

Do maturity zbývalo už jen pár týdnů a od nás se čekalo, že budeme všechen svůj čas i myšlenky věnovat studiu. Jako by každá generace pozvolna ztrácela paměť a skutky vlastního mládí pod nánosem prachu plynoucích let pozbývaly jasné obrysy.

 

Alena se nijak zvlášť učit nemusela, věděly jsme. Ona sama byla sice přesvědčená, že ano, ale to jen proto, že netušila, jak moc dokonalá je, Patřila ke studentkám, které profesor nikdy nepřistihne nepřipravené. nikdy nepodvádějí, nikdy nevyrušují, nikdy neřeknou žádný nesmysl. Sukně vždycky dlouhé tak akorát, každý vlásek na svém místě, brýle posunované elegantně dvěma prsty a rtěnka jen v přirozeném tónu.

 

Holčička, která nikdy nezklame svoje rodiče.

 

Jenže Alena byla TAK perfektní, že dokonale zapadala i do třídního kolektivu pubertálních chuligánů. A byla TAK perfektní, že ji rodiče bez obav a s důvěrou pustili se spolužáky na chatu.

 

Nenapadlo je, že přinejmenším část Aleniny dokonalosti bude rozpustná v lihu.

 

Probraly jsme už všechny možnosti:

že by Alena prodiskutovala situaci se všemi potenciálními nastávajícími otci

že by podstoupila interrupci

že by dítě porodila a dala k adopci

že by se stala svobodnou matkou.

Že by mohla situaci probrat s rodiči, to nás samozřejmě nenapadlo. Ji možná ano, ale jak by mohla před rodiče s takovou novinkou předstoupit zrovna ona?

 

Podle všeho se alena odhodlávala odejít od rodičů - "s dítětem za svobodna bych tam zůstat nemohla, to ani za nic."

Z čeho bude žít? Kdo jí pomůže? Snažily jsme se jí to nenápadně rozmluvit.

 

Marie, něžná blondýnka s panenkovským obličejem a postavou pornohvězdy (jediná, kterou netrápily naše maturitní starosti, protože ze školy ji vyhodili už v prvním ročníku), se tvářila zamyšleně. Brčkem, sevřeným mezi špičkou palce a ukazováku, šťouchala do kostek ledu rozpouštějících se v tlustostěnné sklenici s pomerančovým džusem a kousala si rty.

 

"Já bych možná o něčem věděla," řekla, aniž by přitom přestala cinkat kostkami ledu o sklo, když si Alena už potisící věštila žalostnou budoucnost chudé svobodné matky.

Alena se na Marii poočku podívala. Skepse z jejího pohledu přímo odkapávala. Marie, která nedokončila školu a nikdy neměla pořádné zaměstnání, Marie že by pro ni mohla něco udělat? Marie, kterou jsme mezi sebou trpěly spíš pro ty společné zážitky našich prvních středoškolských dní, než pro co jiného, Marie že by jí pomohla?

 

"Musela bych se nejdřív zeptat," řekla Marie rychle. Led zacinkal o sklo.

 

"Mám přítele. V Německu. A ten má bratra. V nigérii. A potřeboval by pro něj českou manželku, aby sem mohl přijet. Teda ten bratr. Jsou to bohatý lidi, ale prostě potřebuje ten papír. A vím, že by ti za to dali peníze. Akorát bys musela jet do Nigérie, na tu svatbu... Zeptám se. Teda... jestli chceš."

 

Zaraženě jsme mlčely, než Alena mávla rukou s nově zapálenou cigaretou sevřenou mezi dvěma prsty.

 

"Zeptej se, za to nic nedáme."