Back to nature! (aneb Holky alternativky)

V Africe taky nepoužívají plínky!

Africké maminky taky nosí děti na zádech!

 

S podobnou romantickou zarputilostí, s jakou tvůrci amerických akčních filmů situují zdroje katastrof a záhad výlučně do Afriky (jen málo těch nejoriginálnějších si vzpomene, že v atlase je třeba i Jižní Amerika), odvolávají se na černý kontinent také ty, koho budu pro lepší přehlednost nazývat "alternativní ženy": zastánkyně šátkování, bezplenkové metody, přírodního léčitelství, bílé magie, tarotu, moci měsíčních kamenů, batikovaných šátků, feng-shuei, holotropního dýchání a mnohých dalších pradávných a (nebo) esoterických vynálezů.

 

Případným čtenářkám z jejich řad se omlouvám a prosím je, aby zvážily, zda chtějí číst dále. Jakkoli nemám v úmyslu negativně hodnotit jejich přesvědčení, mohou následující řádky vyvolávat dojem, že s ním polemizuji.

 

I sexistický by se tento příspěvek mohl zdát - na svou obhajobu můžu uvést jen to, že přesvědčeného "alternativního muže" jsem ještě nepotkala.

Zdravíte svého zloděje?

V krásném sobotním odpoledni na sklonku loňského léta kdosi zazvonil na domovní zvonek. Moje otázka, položená do bílého sluchátku interkomu, zůstala bez odpovědi. Neotevřela jsem tedy.

Klepání na dveře u bytu se ozvalo pár minut na to. Předpokládala jsem, že po otevření spatřím sousedku. Místo ní tam byl drobný snědší chlapík v modrobílém svetru.

 

Usmaan Semben - Uhranutí (Xala)

   Ousman Sembene (1923 - 2007) patří mezi nejznámější africké režiséry a autory frankofonní literatury. Rodák ze Ziguinchoru absolvoval jen několik tříd základní školy, než byl pro nekázeň vyloučen a stal se zedníkem. Jako devatenáctiletý vstoupil do afrických koloniálních jednotek francouzské armády a dostal se do Evropy. Po skončení války se ještě na čas vrátil do Francie, tentokrát za prací.

Jako přístavní dělník v Marseille navštěvoval večerní školu a zároveň sbíral materiál pro svůj první román, Le docker noir (1956). V Evropě vznikly také jeho knihy O pays, mon beau peuple! a Les Bouts de Dieu (1960, v češtině vyšlo jako Boží dřívka).

Divoch v srdci Moravy

Taje naší poštovní schránky se obyčejně vysypou na mě, a já je většinou obratem vysypu do smetí. Občas se ovšem stane, že plechovou krabici zavěšenou na domovních dveřích otevře Choť. Ten je připraven bránit vlastním tělem každý leták, který ve schránce najde - přinejmenším do doby, než ho důkladně prostuduje.

Bratr v Nigérii VII

Nešly jsme nijak daleko - světlo z diskotéky, pokud si ten dřevěný domek s teráskou vůbec takový název zasluhoval, dosahovalo jen do poloviny parkoviště a zbytek toho místa zůstával ve tmě. A ta tma vypadala, jako by na člověka zrovna číhala, držená v bezpečné vzdálenosti jen rozžhavenými vlákýnky několika žárovek na terase.

Bratr v Nigérii VI

Když nepočítám školní zájezd k dederáckému moři, byla jsem do té doby v Německu jen dvakrát. Dvakrát jsem navštívila Echefua, se kterým jsem si psala od doby, kdy jsem nastoupila na střední školu a kdy on žil ještě v Imo State na jihovýchodě Nigérie.

Bratr v Nigérii V

Alenino pozvání nebylo jen formální, došlo mi, když ho opakovala už nejmíň pošesté.

 

Nakonec jsem si u naleštěného okénka agentury Thomas Cook vyzvedla peníze, došlé na moje jméno z Německa, a na nádraží je vyměnila za jednosměrnou jízdenku do Bonnu.

 

Bláznivý kousek? Celý život jsem dělala bláznivé kousky. Na tomhle vlastně nic nepředloženého nebylo. Přece jsem Alenu znala už léta.

Bratr v Nigérii - IV

Zasouvala jsem tuhé kartičky do přihrádek z průhledného plastu. Jména na nich čtu spíš ze zvyku, než ze zvědavosti, spíš proto, že moje oči jsou příliš rychlé, než že bych toužila znát jména návštěvníků našeho stánku. I když některá jsou jistě zajímavá, ne že ne. Ale z těch desítek lidí, kteří se u našeho stánku na veletrhu zastavili, nikdy nebylo víc než pět šest nových obchodních partnerů. Aspoň myslím.

Bratr v Nigérii III

Za tři dny byla Alena zpátky v Praze.

Bratr v Nigérii II.

Co se dělo, když Alena poprvé přijela do Bonnu?

 

Znám to jen z vyprávění.

Bratr v Nigérii I.

"No, a tak co teď mám dělat?" zvedla Alena pohled od popelníku, ve kterém současně rychlým a nervózním pohybem zamačkávala další, jen zpola vykouřenou cigaretu. Kouření jí asi moc nechutnalo.

Příliš dlouhý nedopalek se zlomil a proužek kouře se dál vznášel nad kavárenským stolkem, stejně jako nezodpovězená otázka.

Poslechni si, jak pláčou! aneb Manželčin večer ve společnosti minutu po minutě

"Budeš doma ve dvě?" ujišťoval se Choť půl hodiny před půlnocí.

 

"Nemůžu být doma ve dvě," vysvětlovala jsem trpělivě, "je skoro půlnoc a do centra Prahy mi to potrvá hodinu!"

 

"To mě nezajímá. Říkala jsi ve dvě, tak ve dvě," stál si na svém. "A dej si mobil na vibrace, ne abys mi řekla, žes to neslyšela."

 

Málem mě rozvedla...

Kamarádka se mi rozhodla pochlubit romantickým přáníčkem od manžela. Naneštěstí tak učinila prostřednictvím SMS:

Čert a dítě nikdy nespí

"Jsou špatně vychované! Měly by spát od sedmi do sedmi. Nemají žádný pevný režim," vyčítala mi maminka hlásky mých dětí, které slýchala ve sluchátku při našich pozdně nočních telefonátech.

Antilopa na sněhu

"Hele, vidíš to zvíře?" upozornila jsem Chotě sedícího na sedadle přede mnou.

 

Na zasněžené stráni za okénkem autobusu se pohybovala hnědá skvrna.

Ukázka z korespondence :)

Aby se neřeklo, že snad někoho diskriminuji  

 

------------ Původní zpráva ------------
 Od:  <nobody@laar.cust.ignum.cz>
 Předmět: vzkaz
Datum: 01.1.2008 04:00:33
--------------------------------------

vzkaz: Je me z vas na bliti ze misto toho abz jste dala Evrope bile dite tak se radsi tahate s negrem a zaplavujete Evropu misenci.Az prijde RAHOWA snad bude osud spravedlivy a ta cerna negerska horda s kterou ostatni lide svedou boj
prvni znasilni a oddela vas. (ra.pav@seznam.cz)