Pocem, černochu, já ti dám pusinku!

Odkopla jsem z cesty několik párů bot, abych měla kudy uvést návštěvu.

 

"Ahóoj," zajásal můj zachránce, když skrze pootevřené dveře do kuchyně spatřil děti.

"Ahoj... helou," pronesl, stanuv před Chotěm.

"Můžete česky," uklidňovala jsem hosta, "tak se někam posaďte, já přinesu náplast."

 

"Ále, náplast, to je dobrý," mávl rukou, ze které odkapávala krev. "Jé, tohle já leju na dceru," konstatoval při spatření lahvičky s kysličníkem, "ta řve!"

 

"Vy určitě řvát nebudete," mrkla jsem na něj, zatímco šumící bublinky likvidovaly choroboplodné zárodky.

 

"Když mě takle polepíte, tak nemůžu domů," protestoval, když jsem jeho zranění zdobila náplastmi s obrázky kočiček a králíčků, "žena je žárlivá... A ty si se mnou nedáš?" obrátil se k Choti, "Drink?"

 

"Ne, já nepiju," culil se Choť.

 

"Ty nepiješ? To je dobře, že nepiješ... Proč nepiješ? Jsme chlapi, ne? Si dej..."

 

"Ne, ne, já vůbec nepiju."

 

"Jako... jakože... játra? Pečeň?" zkoušel host na Chotě cizí jazyky.

 

"No ale to... Dyť seš mladej, kolik ti je?" zavrtěl hlavou. Vzápětí přišel na jiné myšlenky: "Můžu si u vás odskočit?"  

 

S návštěvou zavřenou v intimní místnůstce, syčel na mě Choť: "Je opilej!"

 

"No jistě, já vím, že je opilej," odvětila jsem, "kdyby nebyl opilej, nepomáhal by mi zničit popelnici! Prošel by kolem jako všichni ostatní a já bych se tam s tím do večera mordovala."

 

"Vám tady bliká světlo," ozývalo se ze záchoda, "já jsem elektrikář...Já pracuju manuálně!"

Choť zalomil rukama. "Jen ať s tím teď proboha nic nedělá," šeptal spíš pro sebe, a byl vyslyšen: "Já vám to spravím, až někdy to... potom, po svátkách" sdělil nám hlas do zvuků splachování.

 

"To jsou krásný děti," zvolal pan elektrikář,  jenž cestou z toalety do obývacího pokoje znovu narazil na několik ratolestí.

 

"Já mám taky děti, tři, dvě holky a kluka, podívej, já mám taky takovou holčičku, mám tady fotky," marně lákal Miminku. "Znáš Ovečku Shaun? Máš ráda Ovečku Shaun? No tak, pojď sem, poď ke mně, pojď ke strejdovi, já ti něco ukážu," vábil dcerku jako profesionální kontrolor dětských reakcí na pedofily. Miminka se ukázala jako dítko obezřetné a nabídky cizích pánů ignorující, a host se ke mně spiklenecky naklonil:  "A to ty jsou jako vaše?"

 

"Jo, ty jsou naše," potvrdila jsem.

 

"To je máte jako vy dva spolu?"

 

"No... jo... s kým bychom je měli mít?" podivila jsem se.

 

"No to já se z toho..." vrtěl hlavou návštěvník, usazující se u skleničky čínského likéru.

 

"To tu ale máš blbý," pravil k Choti, "taková hnusná země, tady jsou lidi takový svině, ale takový, ti řeknu... žejo?"

 

"No... ani ne," bránil překvapený Choť Moravu, "tak jako všude..."

 

"Ne! To, mi, voe, neřikej, vždyť já to vím, takový svině blbý... Hele, mně to nevadí, víš, jestli někdo vypadá tak jako ty, mně je to úplně jedno, ale lidi jsou takový svině... Nezmlátil tě ještě nikdo?"

 

"Ne," odtušil Choť a posunkem mi naznačil, ať odstraním z elektrikářova dosahu mimino ("...si ani neumyl ruce, když šel ze záchoda!").

 

"Ty voe, ty tady žiješ, mezi takovejma debilama," nedala se návštěva zápornou odpovědí vyvést z míry, "ale já ti dám moje číslo, víš, hele, tady je moje číslo," napsal na okraj novin devět cifer, "a kdyby tě někdo chtěl mlátit, tak mi zavolej a já ho takle," vylovil z kapsy nůž, "takle... to," naznačil podříznutí.

 

"A máš kamarády, voe?"

 

"Jo, mám kamarády, spoustu" potvrdil existenci sociálních kontaktů Choť, ale jeho výrok zůstal přeslechnut.

 

"Hele, tady jsou lidi uplně debilní, ale já se tě neštítim, fakt ne, hele, já ti podám ruku, jo?" sápal se host po Choťově okončetině a já si připadala jako v oživlé scéně z Mého přítele Monka. Elektrikář lomcoval Choťovou pravicí a levicí se k Choti vinul: "fakt, já se tě fakt neštítím, já ti dám pusu, chceš?"

 

"Ne, ne, to není nutné..." couval Choť ve snaze se osvobodit, "to fakt nemusíš...".

 

Když už Choti žádný prostor k ústupu nezbyl, napadlo mého dobrodince, že ty sbližovací pokusy lze vyložit i jinak:

 

"Hele, já nejsem gay, to si zas nemysli, to ne..." propustil Chotě, "já jenom... no to je krásný malý mimino, eště to nechodí a už to má rifle, já se z toho...no pocém... to máte taky spolu? Vy dva jako? ... A maj´ tady ty děti nějaký kamarády? Já mám taky takovou holčičku... Byste mohly chodit spolu na hřiště... byste si mohly hrát, ona má doma panenky, Bárbíny, víš?" promlouval k Mimince.

 

"A tamhle je ještě jeden... To je taky vaše? Spolu ho máte? ... Pocém, hele, pocém! Jak se jmenuje? Knoflíček? Knoflíčku! Knoflíčku! Knoflíčku!" Knoflíček nic, návštěva na něj zapískala... ale Knoflíček pořád nešel. Ani na písknutí.

 

(Balzám na duši paranoidního rodiče!)

 

"Hele, co to tu máte," povšiml si host proraženého reproduktoru. Televize byla ještě docela nová, když se některému z dětí podařilo reproduktor naštípnout - jak nebo kdo to udělal, jsme nikdy nezjistili. Teď, po letech, nám záhadu rozbité televize pomáhal objasnit návštěvník. Pátravým zrakem si prohlížel nás, dospělé, aby mohl rázně odmítnout mé vysvětlení:

 

"Děti? To myslíš vážně? Hele, tak to já ti něco řeknu," pravil ke mně vědoucně: "Já jsem ženatej devatenáct let. Devatenáct! Devatenáct let mám ženu! A nikdy, to ti povidám, se nám doma nic takovýho nestalo!"

 

"My už musíme jít," vložil se do úvah o domácím (ne)násilí Choť, "my teď jdeme ven..."

 

Kopla jsem ho: "Vždyť sám říkal, že už půjde," šeptala jsem.

 

"Tak my ti zavoláme," sbírala jsem prázdnou skleničku od likéru, "až se zotavíš z Velikonoc, kvůli tý elektrice..."

 

"Jo, jo, tak ahoj, a nezapomeň, tady jsou lidi debilové, kdyby ti někdo chtěl ublížit, hned mi volej," připomínal návštěvník Choti, a za mnou zašel ještě do dětského pokoje s otázkou, která by ho nevyslovena asi tížila: "To tobě se vždycky líbily takový tmavší typy?" tázal se, stejně politicky (pseudo)hyperkorektní jako celou návštěvu, během níž se nápadně úzkostlivě vyhýbal slovu "černoch".

 

 "Ne... Ale tam, kde jsem si ho vybrala, ani žádné jiné typy nebyly," odvětila jsem způsobem nejroztomilejším, a host pokýval hlavou:

 

"Ty to máš, chuděro, hrozně moc těžký..."

 

"Těžký? Proč?" nechápala jsem.

 

"Tyvoe, neřikej mi, že to nemáš těžký, když máš černý děti!" vysvětlil mi důrazně. "Tak to je tvoje věc, žejo, je to tvůj život, tvoje věc, jak ho žiješ, no... ale, kua, musíš pochopit, že já jsem úplně v šoku... todlecto teda... no, jsem v šoku, no, se z toho musim vzpamatovat" loučil se se mnou.  

 

No a pak kdo to má chuděra těžký!

 

 

Související články:  Zlodějkou popelnic

                              Popelnice na koberečku