V předchozím článku o populačním vývoji afrického kontinentu jsme skončili u poloviny 20. století, téměř v předvečer nezávislosti kolonií.
Právě tehdy, po skončení druhé světové války, začaly počty obyvatelstva v Africe strmě stoupat.
V Belgickém Kongu se za dvacet let zvýšil nárůst počtu obyvatel více než jedenapůlkrát, a o pár let později o další pětinu, takže z jednoprocentního růstu na začátku 40. let byl v 60. letech růst tříprocentní. Vynález penicilinu a dostupnost dalších léčiv přinesly výrazné prodloužení průměrného věku dožití, léčitelnými se stala lepra, tuberkulóza a další smrtelné choroby. Zápaly plic, obrna a podvýživa ustupovaly před zlepšující se zdravotnickou péčí - v roce 1960 připadal v Africe jeden lékař na 50.000 obyvatel, v roce 1980 už mělo svého lékaře každých 20.000 lidí, a počet zdravotníků se za tu dobu v poměru k obyvatelstvu zdvojnásobil.
Mezi lety 1950 a 1990 stoupla díky snížené novorozenecké a dětské úmrtnosti průměrná délka života v celé subsaharské Africe o víc než o čtvrtinu.
V polovině 20.století se v mnoha subsaharských zemích nedožilo pátých narozenin až 40% dětí; v roce 1975 před pátým rokem věku umíralo obvykle méně než 22% dětí.
Nesmírný vliv na dětskou úmrtnost má vzdělání matek - pouhé absolvování základní školy dává ženě naději, že její mateřské ztráty budou poloviční ve srovnání s ženou, která do školy nikdy nechodila. Středoškolsky vzdělaná maminka dává - v porovnání s maminkou negramotnou - svým potomkům dokonce víc než čtyřikrát větší naději, že se pátého roku dožijí.
Po roce 1950 přicházel v Africe pod Saharou ke slovu i jiný demografický faktor, než snížení dětské úmrtnosti - rostoucí porodnost. Antibiotika snižovala počty neplodných žen, snížení dětské úmrtnosti eliminovalo tlak na rozestupy mezi porody, urbanizace a s ní spojená zaměstnanost žen zkracovala dobu kojení.
Zakládání početných rodin bylo (a nadále je), z pohledu jednotlivců, racionálním počinem: více rukou obdělá větší kus půdy, více dětí znamená více nadějí, že některé z nich prorazí. Více dětí znamená vyšší společenskou prestiž, více dětí znamná početnější kmen, tím i lepší možnosti úspěchu v politice a následně lepší přístup ke zdrojům. Více dětí znamená, že o staré rodiče bude lépe postaráno.
Více přeživších dětí ale zároveň znamená prudký populační růst a zátěž, kterou by neunesly ani mnohem rozvinutější infrastruktury...
A o tom zase příště.
Související článek: Jsem vrchol hnusu na zemi
A není ono to zároveň tak že za normálních okolností nižší kojenecká úmrtnost vede přirozeně k tomu, že ženy mají méně dětí?
OdpovědětVymazatNapř. když se podíváš na Gapminder (www.bit.ly/9qEV5T) na vývoj od šedesátých let do současnosti (klikni na tlačítko Play), zdá se to být docela přesvědčivé.
Spíše je tedy zajímavé se - při oproštění od všech předsudků a rasismu - ptát, proč v Africe k tomu zatím příliš nedošlo?(nedochází? docházet nebude?)
Pk., Afrika se po tisíciletí potýkala s nedostatkem lidí, ne s jejich nadbytkem. Tomu se přizpůsobovala kultura i chování, a setrvačnost hraje určitou roli. Ovšem i tady se porodnost snižuje, a to poměrně výrazně (skutečnost nepříliš znamá, i když už jsem to, jsem si jista, několikrát zmiňovala). Zpomalení po tak prudkém nárůstu ale není tak rychlé, aby státy zvládaly i ten zpomalený nárůst. Ještě se k tomu vrátím v článku.
OdpovědětVymazatA je ta Afrika skutečně až tolik výjimečná? Když se podíváš na tvrdá data z Gapminderu a změníš kojeneckou úmrtnost na úmrnost pod 5 let, tak mi přijde, že je to pro celý svět až neskutečně stejné: www.bit.ly/dfi5sp
OdpovědětVymazatSubsaharská Afrika je tedy odlišná pouze v tom, že je v tuto schvíli za zbytkem světa opožděná a aktuálně se nachází tam, kde byla severní Afrika s Asií v první polovině 20. století a Evropa na konci 19. století.
Nebo se pletu?