Ještě před rokem jsem si tu stěžovala, jak mě Choť vůbec neposlouchá, tedy vlastně poslouchá, ale nic si nepamatuje. Že se je během tří minut schopen čtyřikrát zeptat na totéž, a čtyřikrát vyslechnout tutéž odpověď, aby se vzápětí zeptal popáté.
Ani jsem se nezmiňovala o tom, že - jsa vyslán do obchodu - přinese polovinu toho, co přinést měl. Také třeba dvě věci ze čtyř.
"Já jsem zapomněl," bývala odpověď na mé věčné stesky. "Víš přece, že zapomínám."
Smířila jsem se s tím. "Zapomíná," věděla jsem, a byla jsem ráda, že přece jen není tak roztržitý, jako manžel mé kamarádky, který si doma smontoval skříň, již chtěli dát někomu darem (rozloženou).
Jenže se začaly dít divné věci.
"To je moc pěkné," zalíbil se mi ve vitrínce jednoho obchodu značkový náhrdelník, "škoda, že je to jen bižuterie, to by mi bylo líto peněz. Ale krásný je, koukám tu na něj už od loňska," svěřila jsem se Choti.
Choť neřekl nic. Vlastně vypadal, že ani neposlouchá.
O měsíc později mi přinesl šperk navlas podobný tomu vyhlédnutému. Neznačkový, zato stříbrný.
"Už jsi dlouho nesmažil rybičky," oblízla jsem se jindy v obchodě při pohledu na zesnulé vodní živočichy v mrazáku. Choť neodpověděl; skládal do košíku kostky másla.
Pár večerů nato z mého talíře voněla rybka, svůdně se rozvalující na zeleninovém salátu, celá natěšená, až ji namočím do citronového dipu s paprikou (věřte, že kdybych se někdy chtěla rozvést, vzpomínka na chuť smažené rybičky mě od toho úmyslu spolehlivě odradí!).
"Nemáme kojeneckou vodu," prozradila jsem Choti ráno a umiňovala si, že mu ještě musím zavolat, než pojede z práce, aby někde koupil šestilahvové balení. Když večer odemykal dveře, měla jsem chuť se praštit do čela: já mu tu vodu dočista zapomněla připomenout! Choť vstoupil, v ruce třímaje karton lahví. Ne s minerálkou, ale s kojeneckou vodou.
Neuvěřitelné se stalo skutečností: pamatuje si!
Bohužel si pamatuje všechno. Nakoupí bez seznamu, bez pomocného telefonátu i pomocné SMSky. Ví, kdy mají být děti očkovány a kdy já půjdu k zubaři, takže musí zůstat doma. Má přehled o tom, jakou velikost oděvů a bot které dítě aktuálně nosí i o tom, jakou velikost aktuálně oblékám já. Ví, co bylo kdy v rádiu a v televizi a na jakém programu, a také, co jsem kdy řekla a jak jsem to řekla. A co řekl on mně.
"Proč jsi to neudělala/nekoupila/nedonesla?" Ptává se teď on mě.
"Říkal jsem ti přece... Říkala jsi přece..."
"Zapomněla jsem... vždyť víš, že zapomínám," odpovídám, a tiše se proklínám za svou roztržitost.
"Poslyš, jak to, že si teď všechno tak pamatuješ?" nevydržela jsem to.
"To je prací," usmál se. "U toho, co teď dělám, si musím prostě pamatovat všechno..."
A tak už vím: potřebuju zkrátka nějakou zodpovědnější práci!
wow! můj chlapec je v té první fázi, té zapomínací, ale o změně práce uvažuje, tak jsem zvědavá, jestli to bude mít podobný efekt.
OdpovědětVymazatu nás je to tak, že si nic nepamatujem ani jeden! A to je ta nejhorší varianta pro domácnost :o))
OdpovědětVymazatAle v práci si pamatuji každou blbost, zvláštní :o))
přidávám se k Jarmilce :D
OdpovědětVymazatJéé, takhle \"neposlouchajícího\" manžela bych taky chtěla :-) A jinak - nádherné fotky. Už si připravuješ ostnatý drát a miny, abys zatarasila dveře, až se začne tvoje opravdu krásná dcerka zajímat o kluky a kluci o ni? :D
OdpovědětVymazatnie, ona potrebuje KBOO - Krátku bambusovú tyč osobnej obrany - protiletecká by bola pridlhá (dúfam, že si niekto pamätá tie staré ftipy)
OdpovědětVymazatMiminka je mooooc krasna mlada slecinka, ktera se umi pekne paradit :o) Moc ji to slusi ;o) No a zbrojovka Brno dela pekne revolvery;o)))
OdpovědětVymazatno teda Manzelko, myslim ze zrovna tvoje prace je docela dosti zodpovedna :)
OdpovědětVymazatJá jsem momentálně ve fázi, kdy si naprosto přesně pamatuji, co má udělat někdo jiný..:-))
OdpovědětVymazat