Opustili jsme Rwandu, ale ona nikdy neopustí nás.

Což,  bohužel,  platí pro všechny lidi na světě. Mě a vás nevyjímaje.

Příběh Paula Rusesabaginy, "obyčejného muže," je celkem znám; hlavně díky filmovému zpracování "nejdelších dvaasedmdesáti dnů jeho života," během nichž přechovával v mezinárodním hotelu Tutsie, ukrývající se před mačetami hutuských milic.  

  

Paul Rusesabagina se narodil v roce 1954 do farmářské rodiny v jihovýchodní Rwandě. Rodina ho podporovala v úmyslu stát se knězem, ale náhoda zavedla mladého Paula mezi zaměstnance luxusního hotelu, kde se postupem času se vypracoval až na post ředitele... a když v roce 1994 začalo vraždění, měl už díky své pracovní pozici i osobním vlastnostem možnost - myslím, že to tak můžeme bez přehánění nazvat - konat zázraky.    

 

Film Hotel Rwanda získal tři nominace na Oskara - v žádné kategorii nezvítězil, ale přesto vzbudil velkou pozornost.

 

 

Kniha Obyčejný muž zůstala poněkud v jeho stínu a tak i já jsem se k ní dostala až letos.  

 

"Hněvivé výlevy proudící po rádiových vlnách byly tak běžné, že nikoho zvlášť nepřekvapilo, když RTLM odvysílala kazetovou nahrávku s projevem zaznamenaným na politickém shromáždění v severozápadním městě Gysenyi. Mluvčí byl vládní úředník, jistý Leon Mugesera, a musím přiznat, že uměl skutečně skvěle rozparádit dav. Nahrávka už v mnoha kopiích obíhala po celé zemi, jako vzácný ilegální kontraband, a lidé s uznáním prohlašovali, že z ní konečně promlouvá muž, který dobře rozumí hrozbě, jíž je vystavena naše země. "Nedovolte, aby nás napadli!" neustále vyzýval shromážděné a postupně začínalo být jasné, že naráží na vládnoucí stranu, kterou se podle jeho  názoru snaží "napadnout" umírnění politici naklonění politickému jednání s převážně tutsijskými vzbouřenci. Jeho slova se rychle šířila, opakovali je po celé Rwandě.  Oblíbený byl zejména jeho údajný rozhovor s nějakým Tutsiem, v jehož průběhu mu Mugesera řekl: "Povídám, že tvůj pravý domov je v Etiopii, a my tě tam pomocí Nyabarongo taky rychle pošleme." Ve Rwandě nebylo člověka, který by nevěděl, že ve skutečnosti to znamená následující: Tutsie zmasakrujeme a jejich těla vhodíme do řeky směřující na sever. Jeho závěrečný nadšený výkřik směrem k davu by mohl docela dobře posloužit jako shrnutí prostomyslné filozofie největších křiklounů podporujících Hutuskou sílu: "Pamatujte, že člověk, kterému nepodříznete hrdlo, ho podřízne vám."

Kázal tu ideologii a vytvářel novou identitu založenou výhradně na přesvědčení, že nepřítel vůči vám chová vražedné úmysly. Osobně si myslím, že to bylo to nejlákavější na celém hnutí. Někde hluboko uvnitř našich duší žije něco, co vítá a dokonce se snad i těší z představy, že jsme se stali oběťmi."  

 

 

 

 

Obyčejný muž je životopisným příběhem o idylickém dětství - narušeném většinou jen nejasně vnímanými etnickými rozdíly a dozvuky šarvátek ve vzdálenějších obastech, cílevědomém mládí a plíživém stmívání nad životy milionů Rwanďanů... které nakonec přejde v ničivou bouři.  

 

Tady trochu odbočím - další knihou, ze samého vrcholku mé domácí "Top Ten" (kam se teď i Obyčejný muž s přehledem vyšvihl), jsou Nezbytné věci Stephena Kinga. Nezbytné věci jsou, podle mě, skvěle napsaný horror. Nevystupují v něm upíři (ačkoliv Ďábel možná - jen možná! - ano), lidožraví hlemýždi ani nic podobného. Hrdiny jsou "obyčejní lidé", kteří se pozvolna nechávají manipulovat k tomu, aby si "došlápli" na sousedy, kteří jim určitě o něco usilují... A tak v Nezbytných věcech nakonec masakrují všichni všechny a domnívají se, že tak činí pro svou vlastní bezpečnost nebo z pomsty za vymyšlené příkoří.  

 

Obyčejný muž je, z tohoto pohledu vzato, také horor, i když si vystačí se suchým, neemotivním popisem; hektolitry krve a hradby z mrtvých těl se mezi řádky mihnou jen tak mimochodem... Což je dobře. Ta pravá hrůza nespočívá v postupném a pomalém osekávání končetin obětí (z nichž ne každá měla tolik peněz, aby si mohla zaplatit milosrdnější popravu kulkou), v párání břich a používání nemluvňat jako fotbalových míčů - ta skutečná hrůza je v tom, jak snadno jsou lidé, lidé jako my, zmanipulovatelní k šílenství, pokud jsou k němu vedeni zvolna a promyšleně... a jak ochotně se nakonec chápou zbraní, když jimi manipulátoři předem naplní zemi.  

 

"Možná se divíte, kolik lidí vydrželo poslouchat takovou zjevnou špínu.  Proč Tutsiové - a všichni, kdo je měli rádi - neprotestovali, nebo aspoň neutekli ze země, když slyšeli, jak sílí bezmyšlenkovitý hněv proti nim? Copak správně nepochopili všechny náznaky, že záštiplná slova se záhy mění v nože?

 

 

Musíme vzít v úvahu dvě věci.

 

Za prvé velkou úctu, kterou my Rwanďané cítíme ke školnímu vzdělání. Každý, kdo má vysokoškolský titul, je ve svém oboru automaticky považován za odborníka. V RTLM to dobře věděli a najímali si proto hodně profesorů a dalších "expertů", kteří jim pomáhali šířit nenávist. Ředitel a spoluzakladatel stanice byl sám bývalý profesor - hádejte čeho - historie.

 

Dále také musíte pochopit, že jejich poselství se do vědomí národa dostávalo jen velmi pomalu. Ke změně nedošlo přes noc. Ne že bychom se jednoho rána vzbudili a uslyšeli, jak se to na nás z rozhlasu valí. Všechno začalo výsměšnou poznámkou, jen jakoby mimochodem proneseným slovem "šváb", skoro vtipným návrhem, že všichni Tutsiové by měli být letecky posláni zpět do Etiopie. Zbavit lidskosti celou skupinu obyvatel nějakou dobu trvá. Nové postoje vyžadují kultivaci, řadu drobných kroků, každodenní péči."  

 

A ještě jeden aspekt hrůzy se v Obyčejném člověku nachází - takový, jaký ani v  Nezbytných věcech není - opuštěnost. 

 

Francie, tiše a materiálně podporující vraždící vládní milice, bezmocná Belgie, oči zavírající OSN, jehož vojáci nesměli zasahovat a odmítali i zoufalé prosby Tutsiů, škemrajících u odjíždějících konvojů o kulku do hlavy, aby smrt byla rychlejší, USA, které odmítly byť i jen rušit vysílací signál štvavého rozhlasu, protože "by to bylo příliš drahé" - a pak věnovaly mnohem vyšší částku, aby z řeky pomohly odklidit mrtvoly těch, které se zdráhaly zachránit... a uprostřed toho všeho lidé, čekající - bez naděje na záchranu -  na pomalou, trýznivou a potupnou smrt.    

 

Řediteli belgického hotelu Mille Collins bojoval tím jediným, co měl - konexemi (z nichž mnohé mu byly k ničemu), a slovem.  

 

,,Slova jsou nejničivější zbraně lidského arsenálu. Zároveň ale mohou být stejně mocným nástrojem života. Někdy tím jediným."  

 

A snad jen v tom je určitá naděje...