Mužům na nějakém tom smítku prachu nebo otisku dětského prstíku na zrcadle nezáleží. Prý.
Nevím, kde to ti, kteří to tvrdí (a že jich není málo!) vzali.
Jedna z mých nejrannějších vzpomínek je ta na tatínka, jak mě učí do čisťoučka luxovat zářivě zelený jekor, a další, jak mi ukazuje, že umyvadlo bych měla drhnout, pěkně pískem, denně.
Choť, když už nemůže déle trpět mou úklidovou nedbalost, chápe se sám hadru a cídidla, aby náš odraz v nerezových nožkách barových židliček v kuchyni znovu získal bezchybnou zřetelnost.
Když jsem před časem téměř neohlášena navštívila kamaráda v jeho mládenecké novostavbě, cítila jsem se... pod psa. V bytě, hodném označení "vzorový", bylo všechno srovnáno na milimetr přesně. V lednici v krabičkách uložena do zásoby (kamarádem navařená) domácí jídla. Z podlahy by se dalo jíst, podle přikrývky na posteli rýsovat. (Nejspíš nad podlahou levituje ve dne a nad postelí v noci.)
To moje návštěvy jsou zdvořilejší - objednávají se dlouho dopředu. Udělal to i Honza, geolog, který jel z Prahy do Brna na burzu minerálů, a potřeboval u nás složit hlavu.
Noc před jeho příjezdem jsem nespala. Snažila jsem se umýt omyvatelné, vyleštit vyleštitelné, oprášit oprášitelné, vyklepat vyklepatelné. A vyžehlit nevyžehlitelnou hromadu prádla, konstantně se rozrůstající o prádlo průběžně prané a dosychající.
Řečeno stručněji, pokoušela jsem se stihnout nestihnutelné. Ráno mě zastihlo navyspalou, unavenou, nad nevyžehleným prádlem a bytem naleštěným jen zčásti.
Totéž ráno zastihlo mé starší děti v zajetí jakési záhadné choroby, která byla dost závažná na to, aby jim znemožnila navštívit předškolní zařízení, a dost lehká na to, aby na ni po první dávce paracetamolu dočista zapomněly.
Honza zazvonil až ve chvíli, kdy částečné naleštění z předchozí noci již metamorfovalo zpět do úplného ušmudlání a útulného chaosu.
Prozradil mi, že má hrozně moc práce, je stále ve stresu, a "mohli bychom jít na procházku, ne, je krásně... Pojďte ven," lákal mě, aniž by překročil práh bytu.
"Ráda bych, ale musím vařit večeři," odmítla jsem a dodala, že i já jsem ve stresu, nic nestíhám, činnosti kumuluji, co to jde, a stejně ten čas, potvora, někam mizí!
"Nestíháš?" podivil se Honza. "Jakto? Co děláš? Copak děti nechodí do školky?"
"Chodí. A stejně nestíhám," přiznala jsem s pocitem absolutního selhání. "Ono je to tak," zamyslela jsem se, "víš, ne že bych něco dělala dlouho, jako třeba dvě hodiny, pět hodin... ale to děláš něco minutu, něco dalšího pět minut, něco deset, něco tři... no a než se otočíš, je dvacet hodin v háji."
"Hm, to máš asi pravdu," děl nepřesvědčeným tónem Honza, a dodal: "Ale stejně, vykašli se na večeři, pojďte ven..." a já si představila, jak Choti, který je bytostně přesvědčen, že jen teplé jídlo je jídlo a jen pokrm, jehož příprava zabrala alespoň tři hodiny, je hoden pozření - jak tomuhle Choti servíruji chleba s máslem, vydávajíc namazané pečivo za večeři. Vycházku jsem nějakým zdvořilým způsobem odmítla a soustředila se na vytváření poživatelné krmě, aniž bych se ze soustředění nechala vytrhovat dětmi, rozsypávajícími hlínu z květináčů po podlaze obývacího pokoje.
Honza se vrátil z osamocené procházky a dělal mi společnost při krmení dětí, při mytí nádobí, při zametání rozsypané hlíny i při přesazování pochroumaných květin. Povídal si se mnou při úklidu kočičího záchoda, při rovnání bot i třídění dětských šatů. Při hledání ponožek do páru i při čištění dětských zubů. Tři roky jsme se neviděli - měli jsme si co povídat, i když jsem zrovna kojila, myla podlahu, drhla umývadlo i vynášela koš. Na chvíli se odmlčel vždycky, když jsem odtrhovala peroucí se děti a následně konejšila to, které se považovalo za zraněné, a když jsem děti koupala. Ale znovu jsme se dávali do hovoru, když jsem ohřívala večeři, přebalovala mimino, čistila boty, věšela prádlo, rovnala vyházené knihy do knihovny a "vypadlé" šaty do komody.
Krátce před půlnocí, když jsem ho ujistila, že jeho nespavost je pro mě požehnáním, protože si aspoň budu mít s kým povídat další tři čtyři hodiny při žehlení, zaúpěl do ticha už dávno spícího, ale stále ještě ušmudlaného bytu: "Prosím tě, přestaň už uklízet, vždyť ty neděláš vůbec nic jinýho..." :D
ano ano,to je to \"nicnedělání\" :-D
OdpovědětVymazatNo, docela to dobře odhalil :-) Málokdo si tak \"užívá\", jak matky na MD... ;-)
OdpovědětVymazatna žehlení se vykašli :D ušetří to spoustu času ;)
OdpovědětVymazatprima, přesně ta správná motivace ke zvednutí se od počítače a vrhnutí do úklidu, díky :D
OdpovědětVymazatbordel vypada takhle:http://www.youtube.com..._6k11x7W8Q
OdpovědětVymazatty epizody na YouTube jsou vyzivny :)
ugh... Nedokážu si představit, jak to bude vypadat u nás doma - manželova matka je velmi pořádná žena a naučila tomu i svého staršího syna. Naproti tomu, švára i já jsme čoklové a dokud je vidět alespoň kousek podlahy, stav bytu nás zas tak moc netrápí...
OdpovědětVymazatMusí být vynesený koš a umyté nádobí - zbytek se udělá, když je zrovna třeba a když manžel vytáhne lux a jde vyluxovat pokoj.
A díky bohu za manžela, co má rád studené mísy k večeři XD
Nedokážu si představit, co já jednou budu za matku, když nenávidím uklízení a z mysích prostředků se mi dělá prudká alergická reakce na rukou... XD
Jestli je kamarád bezdětný, aby ho to neodradilo:-) Já to s 1 ditetem celkem zvladam, navic si ho manzel bere odpoledne ven, takže pohoda, ale do vyššího počtu dětí bych se, já zbabělec, neodvážila. Navíc jsem si v novém ohlídala co mozna nejmene na udrzbu náročné zařízení, prozíravě. A žehlení taky není moc.
OdpovědětVymazatTohle je to, co právě zažívat nechci a souhlasím s Bosorkou, že do vyššího počtu dětí bych se ( taky já zbabělec ) nepustila. A teplou večeři jedině v tom případě, že jsem v poledne neměla teplý jídlo, jinak ne. Z domova na to taky zvyklá nejsem. U nás se jí ten chleba s máslem :-))
OdpovědětVymazat:-)poučný článek
OdpovědětVymazatBěžně děti nevyhazují kytky z květináčů,knihy z knihovny a oblečení ze skříní.Běžně není omatlané rukama kde co a věřím,že ve školce to nedělají....takže chyba \"domácího nepořádku\" zřejmě bude na autorce,když to dovolí.
Ale jinak je to dost dobrá antikoncepce,když si někdo bezdětný přečte co dokážou děti :-).Proto pokládám za dobré napsat,že NE VŠECHNA DĚCKA DĚLAJÍ DOMA BORDEL.
Děti, které nedělají nepořádek.
OdpovědětVymazatTo je mi ale představa! Myslím, že se staví hned někde vedle zlatých prasat a hodinek s vodotryskem. Je možné, že někdo prase nabarví nazlato a do hodinek strčí stříkačku, ale není to normou, že?
A prosímvás, jak takovému dvouletému, již plně mobilnímu dítěti, jehož kognitivní schopnost ale zase není tak vysoká, jako například u dítěte čtyřletého a navíc mívá výrazně větší nárok na pozornost, vysvětlíte, že knížky z knihovny se nevyndávají?
Další věc je ta, že každé dítě má trochu jiný temperament a je vždycky legrace mluvit s maminkou, jejíž jediné dítě je celkem klidné a ona je přesvědčena, že je to jen díky jejím úžasným výchovným metodám. Pokud se dívá na ostatní matky svrchu, odsuzuje je anebo poučuje, Pánbůh jí potrestá druhorozeným divousem. A to má za to! :)
OdpovědětVymazat..:-))Moje starší skutečně klidné dítě dokázalo v nestřeženém okamžiku udělat neskutečnou paseku.Lahví šamponu v posledním máchání v automatce počínaje a ucpaným záchodem konče-neb ty součástky od robotu krásně žbluňkaly
OdpovědětVymazatSvatou pravdu rikas! :)
OdpovědětVymazatDcera je zpusobna dama s temer aristokratickymi zpusoby,mladsi syn je...Raptor.Jak muze vsechno sebere,schova k sobe do doupete,roztaci knofliky u pracky,sporaku,kdyz luxuju toci s knoflajzem na vykon luxu...Dokaze otevrit pracku a vhodit tam neco,co barvi.Ale zase mi rozsiruje obzory,co vsechno dite dokaze :))
Belicka:o tom,ze deti nedelaji ve skolce bordel by se dalo dost polemizovat.Nase holka chodi ze skolky jak dobytek,protoze je ucitelky ke vsemu pusti.Mysleno v dobrem,podporuji tak jejich tvorivost :).Upatlaji tam stoly,sahnou na tridni vykaz ucitelce s rukama od vodovek.Ja to za tragedii neberu.:)A rozumna ucitelka nastesti taky ne.
Sama za sebe rikam,radsi budu uklizet porad dokola a budu mit stastne,bezprostredni deti a ne frustrovanyho jedince,co se boji mit spinavy kolena a ruce.Nebo doma uspinit podlahu od modeliny a stul od vodovek.To jsem si mohla poridit rybicky a ne dve temperamentni,zvidave deti :).
Vzpomínám na sebe jako dvouletou: Strčila jsem hlavu do puštěného mixéru, protože jsem se chtěla podívat na to těsto v něm (naštěstí mě to jen trochu skalpovalo a nechápala jsem proč kolem toho dospělí dělají takový povyk), na procházce v zoo jsem vlezla do výběhu k lamě (ještě štěstí, že to nebylo k tomu krásnému tygrovi, co se mi tam tak líbil)a \"pomáhala\" jsem tátovi opravovat motor auta - všechno nářadí jsem naházela do kanálu, protože se mi líbilo to žblunknutí. (Ale zase jsem měla tak malé a šikovné ruce, že se mi nějak podařilo rozebrat něco, co v tom motoru táta fakt rozebrat chtěl a ani za nic mu to nešlo). A když mě jednou na dědině posadili do kabiny traktoru, odbrzdila a nastartovala jsem ho, ač traktorista tvrdil, že to ve dvou letech určitě nezvládnu, když to neumí ani jeho pětiletí kluci :-D Když se na to dívám zpětně, při představě, že bych byla svoje dítě dostávám osypky :-D
OdpovědětVymazatQuanti, doufám, že jsi stihla celý jarní... :D
OdpovědětVymazatSedmi, málo místa ve skříních, děti s atopickým ekzémem (= všechno bavlněné a žádná aviváž v pračce), to se s nežehlením vylučuje... :(
Cirrat, k uklízení od počátku deleguješ manžela, a je to! :)
Bosorko, kamarád je bezdětný, svobodný čtyřicátník, který se rodinu zakládat ani nechystá. Jinak bych ho snad vážně vzala radši do parku! :)
M. Amar - no, mně se to až na to uklízení ale líbí...
Běličko, vidíš, já zase nevěřím, že nějaké roční dítě, jsouce ponecháno chvíli bez dozoru, nevyhazuje hlínu z květináče, neotlapkává zrcadla a nevytahuje knihy z knihovny (na to už jsem viděla ročních dětí dost, a nejen ty své) ;) .
Plácat nebo křičet na mimino a stresovat ho kvůli takovým kravinám (jak píše Cheorchia), to vážně nedělám a dělat nechci (nedělá to ani nikdo z mých přátel, pokud vím). Povyroste, pochopí... Do té doby (dva tři roky) počkám. Tresty si nechávám pro akce jako je přátelství s elektrickou zásuvkou, neuplatňuji je za pokus o zahradničení v truhlíku.
Mivka - jo, jo. Dvouletému už vysvětlím, že to nesmí, a můžu doufat, že to nebude dělat tak často :) , ale roční dítě bych musela plácnout... Což za to, že mi přidělalo pět minut práce, neudělám.
Janice - ano, co dítě, to originál. Miminka je bordelář schopný se i přes upomínání svlékat tak, že za sebou rozsévá oděvy, Knoflíček musí mít všechno na svém místě, podle pravidel, srovnáno a uklizeno (způsobil mi těžké chvíle vloni při odjezdu z dovolené, když šaty pouklízel do již vyklizených skříní a já je pak zoufale hledala), pinktlich... Miminku trocha zmatku nerozhází, naopak, dobře se v něm orientuje.
Nejmladší dítě je, zdá se, podobně tvořivý duch jako to Elvířino - nekonečné testy a pokusy \"copak asi udělá tohle\", \"vejde se tohle tamhle\" a \"nešlo by to použít jinak?\"... asi budu uklízet ještě dlouho :).
Cheo, v naší školce se k tvoření naštěstí přistupuje podobně. Hračky a vodovky si po sobě děti nakonec uklidí, ale špivavé, i ze zahrady, holt bývají - jsou to přece děti, ne chovanky ústavu šlechtičen...
A díky za odkazy!
Jasně,chápu,proto byl smailík :-) úsměv.Jsem \"jiná generace\" a za batolecího věku našeho synka byla dřevěná ohrádka,kam byl strčen,pokud jsem neměla čas ohlídat co kde dělá.Bylo to i pro jeho bezpečnost,aby se nemotal při vaření pod nohama a podobně.Dnes je \"výchova\" dětí na můj vkus moc liberální a jsem ráda,že malé dítě už nikdy mít nebudu :-)
OdpovědětVymazatchacha, ohrádku jsem používala taky, ale dávala jsem do ní naopak \"ohrožené předměty\", ty tam vydržely, na rozdíl od dětí, úplně v klidu ;-)
OdpovědětVymazatManzelko tak hned k tomu tvemu uvodu o tech chlapech, kteri poradek nevyzaduji, asi je to dano tim co videli doma ;o)) Moje tchyne uklizeni moc rada nema a tak manzel neni takovej puntickar jako tvuj tatinek, chot a kamarad;o)) Ale treba je zase zvyklej na teplou veceri a take na extra zakusek nebo sendvic kolem pulnoci, tchyne totiz manzelovi delala puding klidne i o pulnoci... ;o)))
OdpovědětVymazatJeee, uplne jsem se diky diskuzi prenesla do detskych let, kdy jsme se sestrou provadeli ruzne skopiciny. Treba jsme bastili Kacery, specialne strycka Skrblika a jeho koupani se v penezich, tak jsme si na nej hrali a dobrostred mistnosti vyhazeli veskere predmety nachazejici se v pokojicku. Hravala jsem si na carodejku, kdyz jsem na zarovku od lampicky cakala vodu kvuli tomu kouri. Nebo kdyz jsme zalivali balkon nekolika kbeliky vody, to meli sousedi radost. Taky jsme o Vanocich zapalili sedacku, kdyz jsme si se segrou nad svickou opekali bramburky... A s pribyvajicim vekem to bylo horsi a horsi, to uz jsme pak skakali ze skrine, \"varili\", volali na hambate linky a podobne :)) No jo, co asi ceka me? :D
OdpovědětVymazatDovolím si tipovat, že jsem stejná generace s tebou. Dřevěnou ohrádku jsem taky měla a celkový čas, kdy v ní celkem mé děti pobyly je asi tak hodina. Jinak jsem v ní ukrývala věci před nájezdy dravých dětiček.
OdpovědětVymazatPři vaření se mi pod nohama obě mé dcery motaly od okamžiku, kdy se dokázaly přemistovat, do té doby jsem je do kuchyně nosila v košíku na prádlo - bylo mi nepříjemné nechávat je samotné v pokoji, kde jsem nebyla.
A zkoušely všechno - rozsypání mouky na čistě vyluxovaný koberec, vyházení kompletního prádelníku, stavění věže z knížek vytahaných z celé knihovny atd atd :-)))
Ze školky taky chodily \"zaprasené\" v obarvených teplákách. Byla to skvělá školka :-)
Ted už jsou dospělé a vyrostly z nich úspěšné a vychované holky. Takže zjevně výchova není daná dobou, ale osobností toho, kdo vychovává, a toho, kdo vychovávaný je.
ja zas myslim, ze vyhazovani veci se neda zabranit vychovou deti, urcite ne tak malych, ale spis tim, ze se na skrinky daji takove ty detske zamky, kvetinace na okno nebo jine nedosazitelne misto, na knihovnu nejaka prekazka a pradlo ja osobne taky nezehlim, resp. tak jednou za tri mesice, ale to je vec nazoru. manzelko, spis by me zajimalo, jak chot pozna, jak dlouho se jidlo varilo?? co treba bezne delavas k veceri?? jite pak vsichni spolecne nebo je to jen pro nej?? a obed? jite teple jidlo tedy jen vecer nebo dvakrat denne??
OdpovědětVymazatMaire, ne, já nechci nic slyšet (číst)! Takovéhle historky mi vyprávívá choť, a já jen doufám, moc, že děti nebudou po něm...
OdpovědětVymazatBěličko, já si stejně jako MM myslím, že nejde tolik o generaci, jako o vychovatele. Nemohla bych mít dítě někde, kde bych na něj neviděla (ani v ohrádce), stejně jako nedokážu maličké dítě, které ještě nechodí, nechat ležet v postýlce a nemít ho u sebe - nevyhovuje mi to, necítím se dobře. Bezpečnost při vaření tedy řeším tím, že používám jen zadní hořáky (a žádné rychlovarné konvice) a při pečení děti vůbec nepouštím do kuchyně, nebo (doslova) nespouštím z oka. Každý to má jinak, já jsem měla také celkem \"liberální\" rodiče, a to už je skorem 40 let... Maminka dodneška vzpomíná, jak mě první dva roky doslova \"na rukou nosili\" ve dne v noci. :)
Alenec - ano, ohrádka jako trezor na ohrožené předměty se mi také osvědčila líp, než naopak. :D
Efčo, jak to měla tchyně doma, netroufám si říct; ale podle toho, jak jsem poznala babičku z tatínkovy strany, neřekla bych, že měli doma napucováno - i když, kdo ví, já ji pamatuji už jako osmdesátiletou. Ovšem už teď jasně vidím, že Knoflíček bude blyštivou podlahu a prádlo v komíncích vyžadovat po každém v okolí, a to tedy z domova rozhodně nemá! :)
Efčo, ano - půl kyble vody ve vysavači (zapojeném v síti), kočka vyhozená z okna v prvním patře, rozbitá postel, do které jsme s neteřemi skákali ze skříně... taky bych mohla vypočítávat. A když vzpomíná choť, v duchu se modlím, aby se žádné dítě nepotatilo, neboť bych ho musela zabít. (Dítě. Nebo oba?)
Pájo, z iluzí o všemocnosti dětských zámků mě vyvedla už Miminka, která se do zámku na ledničce dokázala vloupat během pěti minut :D - a ještě ji lákal, protože byl esteticky vyveden jako kytička. (Jen blokace elektrických zásuvek funguje spolehlivě.) - Jinak tu v mnohém narážíme na technické problémy (padesátikilový květináč s jedenapůlemtrovou palmou na okno ani na skříň nedáme :) ), knihovnu už není zabarikádovat čím (křesly jsem už obložila televizi a počítač a jinak vůbec moc nábytku nemáme), ale nestěžuju si, vytrvám.
Jak dlouho se jídlo vařilo, chi, toť otázka. Když je doma, vidí. Když není doma, trochu švindluju (ale ne moc, on vařit umí, tak nějakou představu o složitosti pokrmů má). Když je choť nebo větší děti doma, jíme teplé jídlo dvakrát denně a všichni, jinak jen jedno (naštěstí už nechce dvě různá teplá jídla denně, to tu taky bylo :/ ). K večeři, když zrovna nepropašuju něco jako kynuté knedlíky nebo krůtí rolku (což občas projde :) ), obyčejně nějakou omáčku, zapečenou brokolici, hovězí sekanou s vejci... nesmí to VYPADAT odbytě. :)
Jsem svymm zpusoben rada, ze manza je na jidlo nenarocnej a navic ji jak vrabecek (a pak nadava jak to, ze je tak hubenej :)), takze u nas se klasicky dela kotel omajdy ktera se zamrazi, vlastne vyvaruju jen pro malou :)
OdpovědětVymazatNo a co kdybys dusledne trvala na tom, aby deti zlikvidovaly veskery neporadek, co vytvorily? :) Nerikam, ze by ho nedelaly porad, ale aspon bys nemela s tim uklidem takove prace :)
P. S.: To zehleni je des, ted nas je malo, ale jak se jednou rozrosteme, asi si na tu horu pradla najmu nejakou duchodkyni, fakt :/
Koukám,že fakt každá máme \"starání o děti\" nastavené jinak :-)
OdpovědětVymazatNěkomu děti jako demoliční vyhovují,já bych je hodila asi do popelnice :-D
V době batolecího věku syna jsme měli světle béžové koberce s vysokým chlupem,smetanová křesla a skleněný stůl...NIKDY jsem nic před ním neuklízela,nic nedávala do výšek a trpělivě plácala přes ruce,když bral něco,co nebylo pro něj.Beru to tak,že stejně jako je nutné vychovat psa,aby nežral cizí lidi,tak je nutné vychovat dítě,aby nebylo demoliční četa.Ale zřejmě pro někoho jsou děti zázrak na který se nesmí ani křivě kouknout,natož zařvat či plácnout :-) což věřím,že se rodičům vrátí jednou,až jim jejich milované a vše mohoucí děti \"nase...ou\" na hlavu.
se vsi uctou, ale placat dite jen proto, ze si vezme do ruky neco, co nejsem schopna odstranit z dosahu, to je podle me zbytecne. To radsi ozelim na dva roky nacancanej byt a nejak si to tam zpacifikuju, nez stresovat me a dite tim, ze co kdyby nahodou zapatlalo smetanova kresla. Ja mam tedy doma taky urcite limity, kdyz si mala cmajzne kosik s tuzkama, otevre to a rozhaze, tak si to taky (formou hry) pekne nasklada zpatky, ale tohle je i na me moc :/
OdpovědětVymazatNehlede na to, ze si myslim, ze neustale trpelive placani se dle meho miji ucinkem, dite si na to velice rychle zvykne, brzy mu to bude jedno, vysmeje se mi a jednou mi na tu hlavu teprve bude sr*t.
vloudila se mi chybka, samozřejmě tam mělo být \"takové dětství bych mít NECHTĚLA\".
OdpovědětVymazatChudák syn, takové dětství bych mít neměla, aby mě vychovávali jako psa.. obklopenou smetnovým nábytkem a skleněnými stoly.. a ty si ještě myslíš, že tvá výchova je lepší než všech okolo. Proboha.
OdpovědětVymazatmyslím, že manželka to píše trošku s nadsázkou, možná trochu přehání, nevim. jasně, že názory na výchovu máme každá jiné, a to je dobře. Já jenom vím, že pokud by se u mně objevil přítel, kterého jsem tři roky neviděla, tak bych se na nějaké šúrování, přesazování kytek, žehlení a tříhodinové vyvařování vykašlala a šla bych s ním a dětmi na tu procházku.
OdpovědětVymazatnemůžu si totiž vzpomenout na žádnou \"veselou\" příhodu z dětství svých svou synů. Nic vytahaného, nic rozbitého, nic rozsypaného. Já jsem ty děti asi měla namalovaný :-(. Žádná ohrádka, děti pořád se mnou. Byt jsme měli zařízený prostě, skříně, kam by mohly děti dosáhnout, byly zamčené a klíč uklizený, žádné serepetičky... Plácnutí přes ruku jsem udělovala za snahu kamarádit se se sporákem a odpadkovým košem. Joooooo! přece jen! starší jako batole nacpal alobal od čokolády do otvoru, kam se v televizi zasouval ovladač! Co? Nic moc? máte lepší? No jo, já vim :-(
OdpovědětVymazatJá bych taky šla na procházku a na vaření, šůrování bych se vykašlala....
OdpovědětVymazatOno je vše relativní...synovo kamarádi mu jeho \"dětství\" závidějí :-D
OdpovědětVymazatAle je fakt,že každý by něco nechtěl.Já bych zase nechtěla nevychované děti :-)
Ono je to vše jen o pohledu na okolí.Pro mě by byl nepřijatelný barevný partner,pro odlišnost a pak chudáci děti....ale opakuji,že je to o úhlu pohledu.
:)závidět někomu dětství je legrační, zejména s ohledem na to, že nikdo neví, co se ve které rodině skutečně děje.
OdpovědětVymazatDítě, které neudržuje ve skvoucí čistotě krémový koberec a bílou sedačku není nevychované. Děti jsou prostě děti, ne malí robůtci, aby způsobně celé dětství proseděly s ručičkama za zády.
Ale dost o tobě vypovídá už to, že jsi schopna vypustit z pusy věc jako \"barevný partner\". Koukám, že jsi na ty světlé barvy celkově hodně zatížená, nejen u nábytku.
Můžeš mi říct,co je špatně na \"barevný partner\"?Mám se jako tvářit,že nic takového neexistuje?:-D jsi teda dost dobrej pokrytec,když to nevidíš.
OdpovědětVymazatAno já bych si barevného nepustila do života,ale když na to někdo má odvahu,tak je to jeho věc.Mě by bylo líto těch dětí,společnost jim to lehké dělat nebude.Teda pokud nebudou žít v zemi svého otce,kde by to bylo jiné.
A děti ať si každý vychovává jak uzná za vhodné....mě je to upřímně jedno do doby,než mi nějaký cizí rozmachaný a nevychovaný potomek sedí na hlavě,třeba v letadle.Jinak ať si je jejich matky nosí na zádech klidně do dospělosti,je to jejich volba :-)
OdpovědětVymazatjá jsem byla v dětství svých dětí považována za \"matku generála\" s oblíbeným pokřikem \"seřaďte se podle velikosti a jdeme\". Teda moje děti to od útlého věku chápaly a dnes mají smysl pro humor podobně zvrácený, ale okolí jsem tím občas vyděsila. Ale zkrátka jsem je držela hodně a jsem zastánce pevné ruky a žádného obskakování potomstva nebo je nechat aby mi div neskákaly po hlavě. Ovšem existovat s nimi v bytě se světlým kobercem, sedačkou a skleněným stolem? Ani v nejbujnější fantazii si neumím přestavit žádnou činnost či hru, co tam to dítko mohlo provozovat. Teda sednout si do kouta a rytmicky pokyvovat hlavou, to asi ano - ale o tom, že by bylo dítě postižené, jste se nezmínila... Ne vážně - jak a s čím si vaše děti hrály? (No, já si vlastně ani neumím představit, jak bych si v takovém obýváku \"hrála\" já. :-)
OdpovědětVymazatSynek si hrál ve svém pokoji :-)a jako batole byl v ohrádce :-) pokud jsem dělala nějakou práci.V obýváku ani v kuchyni si nehrál....od toho měl svůj pokoj a své hračky.:-)
OdpovědětVymazatprát se tu snad nemusíme... Každá snad vychováváme jen ty svoje děti, ne? ;)
OdpovědětVymazatEfčo, to víš, že děti uklízejí taky, ale přece jen, knihy naskládané v knihovně tříletým dítětem vypadají trochu jinak, než když je tam nandám já, o mytí podlahy nemluvě... apod.
Běličko, máš můj obdiv za sterilní krémový byt (ať s dítětem či bez něho).
Ovšem \"demoliční četa\" není totéž, co hrající si dítě, které vyzkouší, jestli se to či ono nedá použít jako stavebnice nebo se rukou od vodovek opře o zeď... za to děti nebiju (tím míň malinké děti) a bít nebudu. Plácnutí si šetřím pro (potenciálně) nebezpečné situace, aby děti chápaly jejich závažnost. Kdybych dítě plácla za to, že se opřelo o skleněný stůl, co bych udělala, když vběhne do silnice? Přetáhla ho traverzou? :/
Pes není dítě a (moje) dítě není pes. Děti u nás poslouchají a poslouchat musí (ve školce i všude okolo si je chválí jako vychované a poslušné), ale neizolujeme je do ohrádek a dětských pokojů - žijeme S NIMI, i když bez smetanových koberců a bílého nábytku.
My jsme jako děti také žili s rodiči (jen do hlavního obývacího pokoje se nevstupovalo, ale u nás to šlo, měli jsme osmipokojový dům), neodstrčeny do ohrádek a dětských pokojů (ten jsem dlouho vůbec neměla), ale rozhodně rodičům na hlavu nes*reme; když byla maminka v nemocnici, říkaly nám sestry, že taková péče o rodinné příslušníky se dneska moc nevidí... Takže v pouhém plácání přes ruce asi úspěšnost výchovy netkví.
A propos, \"rasismus ve společnosti\" - on je to kupodivu spíš mýtus, než realita. O tom, jak to tady mají \"barevní\" těžké většinou \"barevné\" přesvědčují \"nebarevní\", apoň my se s tím tak setkáváme. Těch \"nelehkostí od společnosti\" u nás barevný člověk nezažije o moc víc (pokud nějaké) než ti \"nebarevní\". Pokud tedy zrovna nepotká tlupu skinheadů, ale to je zas o něčem jiném.
Ifčo, na věc mám stejný názor... a to i přesto, že jsem se mediálně proslavila jako anetický tyran malých dětí :) .
jak můj dvouletý (staší) syn usnul natošup na podlaze v kuchyni, kde si chvilku před tím hrál. Natáhnul se na bříško, ruce dal pod čelo a...než jsem se vrátila z předsíně, chrupal. S výjimkou rodičovské ložnice a WC si naši kluci hráli všude. Aspoň byli pěkně na očích.
OdpovědětVymazatTy máš můj obdiv za plození dětí a to navíc odlišných od zvyklostí v Čechách a ještě o své rodině moc hezky píšeš,někdy se směju,někdy překvapeně nechápu,ale přes to se to hezky čte.
OdpovědětVymazatŽiju na severu Čech a tady tmavá populace není zrovna oblíbená.To jen k vysvětlení některých mojich slov.:-) Není to útok,to fakt nene.
Možná je to legrační,ale spolužáci mu závidí,že dostal k 18tinám své auto,že s ním jezdí do školy,že má pohodový život za podpory rodičů,že neslyší věty typu \"Na to nemáme,to ti koupit a dát nemůžeme\".Vím,že je to o materiální stránce věci,ale mládež to tak má nastavené.Má milující rodiče s bonusem toho,že je jedináček a dostane prakticky vše,na co si vzpomene.Chce se po něm jen jediné....aby studoval.:-)Pokud bude studovat,tak my mu budem zajišťovat veškerý možný \"luxus\",právě proto,že práce si v životě ještě užije až až.On ví,jak se vydělávají peníze,umí si věcí vážit,ale zatím pro to nemusí nic extra dělat.Žije si jako v bavlnce:-)...a to je to,co mu kamarádi závidí.
OdpovědětVymazatManzelko, ja to myslela zrovna treba na tu hlinu nebo botky ;)
OdpovědětVymazatManželko, ráda tě čtu, ale jinak se k poznámkám některých lidí nebudu radši vyjdařovat neb mám také \"barevného muže\" a s ním dítě. A nemyslím si, že by se mé dítě mělo přímo fantasticky v zemi svého otce. Je to jen můj názor. A nestydím se ani za partnera ani za dítě. To bych pak nesměla nikoho pozdravit ani na ulici. Naše dítě má kamarády a hlavně ty typicky české. Jo, a nemáme doma naklizeno pinktlich, naopak v našem bytě žije dítě. Tohle říkám s oblibou svým již dospělím návštěvám. Nikdo se nepozastavoval a nestěžoval si, v chlévě nežijeme. :)))
OdpovědětVymazatByt udržujem všichni za pochodu v čistotě, ale né sterilitě...
:) skutečně mě nepřekvapilo, že nevidíš na spojení \"barevný partner\" nic divného. Přesto to o tobě hodně vypovídá. Btw. já mám s Romy taky svoje zkušenosti, bydlím v Nuslích, a přesto nemám potřebu se vyjadřovat jako ty.
OdpovědětVymazatCo se týká prokazování šťastného dětství tvého syna tím, že mu kupujete drahé věci a že nemusí nic dělat.. no, tak to mluví samo za sebe. Držím palce, aby i s tímto přístupem k výchově z tvého syna byl slušný, spokojený a úspěšný člověk. A to myslím zcela upřímně. Good luck.
A na spojení \" barevný partner \" je něco děsivýho??? Je barevnej nebo ne? Je, tak co....
OdpovědětVymazatVivien, příště ukážeš! :)
OdpovědětVymazatBěličko, když jsem to včera psala, už tehdy mě napadlo, že Cikáni to asi budou mít horší (a vážně jim nezávidím), ale většina lidí tam rovnítko neklade. Být \"barevný\" tady není o moc větší nevýhoda než, třeba, být ženská (abych to k něčemu přirovnala) - prostě občas musíš být lepší než všichni okolo, abys dokázala, že nejsi horší, ale to je podle mě spíš plus než mínus.
Efčo, boty si uklízejí, to zas jo! Hlínu ty velké nevysypávají, a to malé nezamete. :)
Ali, no právě... my si na nedostatek kamrádů taky nemůžeme stěžovat (teď mě napadá, že vlastně i jeden z našich sousedů, velmi družný, který zval naše děti aby si chodily hrát s jeho dcerou, byl taky původem severočech... :) )
Běličko, vidíš, tak to se rozcházíme v mnohém... psala jsem už dřív (http://sadio.blog.idnes.cz...m.html ) že jsem spíš proti hodnotným darům pro děti (u mě to jde tak daleko, že když mi chtěl tatzínek dát k osmnáctinám auto a zaplatit autoškolu, odmítla jsem to - té autoškoly dodneška lituju, toho auta ne...) Dospělé děti by si - z mého úhlu pohledu! - měly na takové věci vydělat samy, i za cenu, že si pár let počkají. Na vydělávání si na \"nadstandard\" podle mě není nikdy příliš brzo, a na to, aby si děti zvykly, že nemůžou mít všechno (i když peníze jsou) také ne.
Jak říkáš, věc názoru... :)
Podle mě je krajně nevhodné říkat nebělochům \"barevní\". Asi jako se neříká negr. Říkala jsem si, že je to možná tím, že jsem žila dlouho v zahraničí (USA) a tam bych si teda dovolit říct colored nebo of colour nemohla. Ale ptala jsem se pár lidí kolem mě tady v ČR a také jim ten výraz připadá neakceptovatelný.
OdpovědětVymazatNo ale pokud vím, tak my v Americe nejsme, takže já osobně na tom nevidím nic špatnýho říct, že je někdo barevnej. Uznávám, že říct černej je asi lepší, protože mně slovo \" barevnej \" evokuje spíš růžovou, žlutou a další barvy než černou :o))
OdpovědětVymazatAle v jistém smyslu Běličku chápu, jak to myslela. On ne každej by snesl černýho partnera a není to výmysl jenom českých žen a mužů. Prostě za to, že by ho nechtěla a nedělalo by jí dobře s ním chodit po ulici atakdál netřeba Běličku kamenovat.
Prostě v našich zeměpisných šířkách ( a nejen v nich ) je to nestandard a troufnu si říct, že se to nikdy nezmění.
nebělochy? ne každý je černoch, pro \"žluté\" se většinou používá výraz asiat, máme indiány...jak všechny ty, kteří nejsou bílí, souhrnně pojmenovat?
OdpovědětVymazatManželko, fotky ukážu, ale jsou to ještě ty z dřívějška, na papíře :-). Asi se budeme muset sejít face to face.
Někdy si připadám jako lakomá barka, když dětem říkám \"ne, tohle (támhleto) ti nekoupím, na to (ono) ti peníze nedám\". Ale pak si říkám, že život bez toužení, těšení se a vynaložení vlastního úsilí na získání něčeho by byl hrozně nudný, plochý, stereotypní. Vím, že mě kluci nebudou mít míň rádi, když jim nekoupím všechno, nač si ukážou. S větším teď máme systém Našetři si na půlku/třetinu/... a já za předem smluvených podmínek doplatím zbytek. Samozřejmě to není univerzální model. Ale tam, kde kluk opravdu něco moc chce, a já usoudím, že není v zásadě důvod, proč by to mít nemohl, se to celkem osvědčuje. Už jsem takhle ušetřila spoustu peněz :-))))
Někde už jsem zmínila, že si na nablejskanou domácnost nepotrpím. Ale děti mají svoje povinnosti, na jejichž vykonávání trvám, já taky dělám, co je potřeba, a hlavně, všechno děláme průběžně. Tak máme tu naši domácnost, myslím, docela poklizenou a příjemnou, a hlavně máme čas i na jiné, zábavnější věci. Chcete přijít na návštěvu? Klidně :-) ale bacha na lego, mladší má stavitelské období.
Z mého komentáře dost jasně vyplynulo, že jsem se ptala i lidí tady v ČR a nikomu z těch, kterých jsem se zeptala, nepřipadá výraz \"barevný\" v pořádku. Tudíž to není jen jakýsi můj blud, že. Asi je to o jazykovém citu jednotlivce, ale já tenhle výraz řadím do stejné kategorie jako někomu říct že je \"jenom ženská\" popřípadě \"úkáčko\" nebo \"vietnamčík\".
OdpovědětVymazatVivien, uvidím tě ráda i s fotkou! :)
OdpovědětVymazatjinak s tím \"ne, tamhleto ti nekoupím\" nebo \"až jindy, včera jsme přece jsme koupili tohleto\" to máme stejně, taky si myslím, že by se nikomu nemělo odpírat toužení a těšení se.
Jinak, jak \"souhrnně označovat nebělochy\" - to je zvláštní zamyšlení... Jak souhrnně označovat \"neasiaty\"? A \"nečernochy\"? :b
že z otázky lingvistické se nám to pomalu posouvá do úrovně filzofické :-D
OdpovědětVymazatjá to od počátku vidím na úrovni sociálně-antropologické: \"barevní\" naznačuje \"nelidskost\" objektů, s nimiž se (nebarevný) subjekt neidentifikuje.
OdpovědětVymazatStejně tak by ale potom mělo existovat označení pro ty \"ne-lidi\" z pohledu \"žlutých\" nebo \"černých\" nebo \"hnědých\" nebo co já vím... ;)
(Což mi připomělo úžasnou knihu od Tzvetana Todorova: Dobytí Ameriky, problém druhého.)
... omlouvám se, četla jsem dnes nějakou učebnici sexuologie, tak mám trochu šroubovanou mluvu :D
OdpovědětVymazatSmarja, tak to promin, nejak mi jsem z toho pochopila, ze to byly i ty starsi... Me to bylo nejaky divny :))
OdpovědětVymazatAle, Belicko, neni mi dost jasne, v cem je koupeni vseho, na co mi dite ukaze nejak vychovne. Podle me by se deticky mely naucit, ze cely zivot opravdu nebudou dostavat vse o co si reknou. Nehlede na to, ze chudak zenska, co si ho jednou nabrnkne. Ja bych teda rozmazleneho mamanka nechtela :/
Není zas až tak rozmazlený mamánek :-)
OdpovědětVymazatJe mu 19,umí uvařit,uklidit,pustí pračku a myčku,dojede na nákup,stará se o pejska a je zvyklý žít samostatně.Jen holt může používat naše kreditky :-)na značkové oblečení a podobné radosti mládeže.
Ono i v zákoně o rodině je psáno \"Dítě má mít stejnou životní úroveň jako jeho rodiče\".Máme jen jeho a jeho radost je i naší radostí.
On z legrace říká,že všechno umí a jeho případná manželka může být jen krásná:-)aniž by musela nutně stát u plotny.Je hodně galantní,slečny a vůbec všechny ženy jsou pro něj stvoření,o které je potřeba se starat.Nikdy s ním nenesu tašky s nákupem,umývá mi auto,pomáhá dobrovolně a rád.
si třeba jednu tu krásnou manželku taky docela normálně \"koupí\" :-). Ještě že nemám céry.
OdpovědětVymazatNakonec po druhé, hoďte sem prosím fotku toho milého a zatím nezkaženého 19 letého mladíka co je tak galantní a umí vše i za ženu ať my staré ženské také máme něco z toho. :)) No, souhlas, dnes se dá koupit i tam manželka...
OdpovědětVymazatno ty jo, to je i na mně moc :)
OdpovědětVymazatPardon,ze se pletu do debaty o \"barevnych\",ale v jiznim Chicagu si cernosi -mistni ganxtas \"Negre\" rikaji.:))
OdpovědětVymazatJeden z nich mi chtel zastrelit manzela,kdyz mu ucvaknul kabelovku.
K tomu kupovani hmotnych statku detem,bych jen rekla,ze nase deti nesidime,maji stejnou zivotni uroven jako my,ale vazne netusim,proc by se jednou nemely alespon pulkou(splacenim treba..)podilet samy.Me s manzelem nikdo nic nedal a vsechno co mame,je nasi pili.Zocelilo nas to :)).
V nasi rodine je jeden 40 lety \"stale mladik\",ktery startoval zivot s byteckem a autem od maminky a je z nej srac,kterymu matka utira zadek a jeho manzelka s oblibou hlasa,ze ma dve deti.Trilety a ctyricetilety :).Pro me to dost odstrasujici priklad na to,abych tohle nasledovala.Jak rika Vivien a Manzelka,je moc hezky se na neco tesit :).Nezapomenu na den,kdy jsem si koupila za sve, vytouzene koleckove brusle :).
Holka uz zna trochu hodnotu penez,snazim se ji demonstrovat na tom,ze jedna Panenka Barbie stoji asi tolik ,co nove boty,nebo to,ze muze mesic chodit do skolky,jezdit celou sezonu na koni.. :).
Ja jsem v zasade proto,vychovavat deti ve skromnosti a to,ze jim staci malo k zivotu,protoze muze prijit pad na drzku a misto sunky ,muzou jist rok konzervy.Da se to prezit,dulezity je,se z toho nehroutit :).
:-) foto bych klidně dala,ale nějak nevím jak na to :-)
OdpovědětVymazatOn je zvyklý žít sám,vzhledem k tomu,že v době,když byl ještě \"dítě\" cca 13-16 jsme hodně pracovali mimo domov a tak synek byl odkázán sám na sebe,řízen prakticky přes telefon.Měli jsme štěstí,že je povahou klidný a celkem v pohodě,tak žádné potíže typu mejdany,drogy a podobné něvyváděl.