Jen hory žijí věčně.

"Kam vobrátíte ten hlad, co ste v sobě nechali narůst a kterej jste předali svejm dětem? Co budete dělat potom, ptám se. Nebudete mít na čem si ho vylejt... leda na sobě samejch."

Forrest Carter se ve své domovině proslavil spíše jako politik než jako spisovatel, který prodejnost svých knih podporoval vymyšleným životopisem.

 

Navzdory údajům, které uváděl, Carter nebyl sirotek  ba ani Indián: vyrůstal s rodiči a svými třemi sourozenci v Alabamě; v Coloradu vystudoval žurnalistiku a do Alabamy se později vrátil se svou indiánskou manželkou.

 

Politický život zasvětil obhajobě rasové segregace (když přestávala být v módě, několikrát ho jeho antisemitské a protičernošské výroky stály místo), založil od Ku-Klux-Klanu odštěpenou organizaci White Citizens Council, zorganizoval vydávání měsíčníku Jižan a v roce 1970 kandidoval za bílou rasistickou platformu.Ve volbách byl drtivě poražen, což můžeme považovat za štěstí: po této potupě se totiž odstěhoval do Texasu, své děti nazýval vnuky... a začal psát.  A ačkoli mu za celý život vyšly jen tři knihy, jedna z nich patří do věčné Top Five mojí knihovny. ( Může být i v té vaší, když si ji objednáte ZDE )  

 

 

 

"Jarní deště rozezpívaly žáby a včely bzučely kolem prvních květů. Alope se zvedla od kotlíku. Očima sledovala svého syna Talu, jak skáče do mělkého potoka. Stál zeširoka rozkročen na buclatých nožkách a kulatým zadečkem rozstřikoval vodu. Její čtyřletá dcerka se pokoušela staršího bratra napodobit a batolila se za ním. Voda nad nimi vyletovala ve stříbřitých krůpějích. Alopina tchyně stála poblíž. Zachytila její pohled a usmála se.

 

"Jsou silní."

"Ano," zasmála se Alope. "Na mě skoro až příliš."

 

Nejmladší dceruška, ještě nemluvně, se houpala ve vaku mezi dvěma duby a hrála si s korálky, zavěšenými nad ní. Byl to dobrý čas. Alope se dívala na svoje děti a zaplavila ji radost. Nezpůsobilo to jaro. Ta rodinná soudržnost ji naplňovala hlubokým pocitem uspokojení. Goklayeh miloval svoje děti stejně bezvýhradně jako ona. Kdykoli byl pryč, vyhlížely ho a vesele křičely na uvítanou. Dokonce i nemluvně už rozeznávalo jeho kroky a smálo se, když je vyhazoval do výšky a chytal do náruče; Tala a Leta ho zatím chytali za nohy, aby se s ním svalili na zem. Život byl dobrý. Žili tu v klidu a brzo se vrátí domů, jen co modré kabáty odejdou. Na rančerii nebylo ani potřeba stráží. Zůstal tu jediný muž, její otec Noposo, a i ten pouze proto, že se mu nechtělo do vesnice. Seděl pod stromem a podřimoval. Alope se usmála: při večeři mu donese jídlo. Stařec byl na ní závislý.

 

Sklonila se nad kotlíkem. Něco nebylo v pořádku. Rychle se ohlédla na syna a dcerku: stále ještě výskali a cákali se. Její tchyně poodešla k vaku a tiše broukala nemluvněti. Podívala se do rokle. Ženy vařily, volaly na sebe, smály se. Děti pobíhaly, hrály hry. Ale ten pocit ne a ne odejít. Plna úzkosti cítila, jak se jí něco zadrhlo v hrdle. Žáby přestaly kvákat. Váhavě vykročila k Talovi a Letě, kteří si hráli v potoce. Zastavila se a znovu se rozhlédla. Pak je uviděla. Stáli v dlouhé řadě ve svahu nad roklí a v rukou se jim leskly tasené šavle. Někteří měli dlouhá kopí zakončená ostrým bodcem. Byli vousatí a zubili se, jako by chystali velkou legraci. Řada se táhla daleko za ženy pod ní.

 

Hovor v rokli ustal, ale některé děti dosud nic netušící, se smály a pokřikovaly do ticha. Ticho probudilo starého Noposa. Vyskočil. Jeden z vojáků se vrhl dolů a probodl starce kopím. Noposo se zlomil a klesl. Vzápětí naplnil vzduch divoký jek žen a dětí. Řada vojáků odpověděla řevem a řítila se do rokle mezi Apače. Alope běžela k potoku. Rána ji srazila k zemi. Padl na ni voják a trhal z ní šaty. Kroutila se, kopala, bila ho. Překvapila Mexičana svou silou. Vzepřela se pod ním a prudce ho odvalila na stranu, vyškrábala se na všechny čtyři s pokoušela se v mračnech prachu zahlédnout své děti. Mexičan zaklel a vrhl se za ní. Chytil ji za kotník a strhl ji nahou pod sebe, otočil ji a udeřil Alopu tvrdě do obličeje. Ta rána zlomila její hysterii. Před očima se jí objevila mlha. Divoce se rozhlížela po dětech, už se nebránila, snažila se jenom pohybovat hlavou, aby je našla.

 

Kolem ní vrávorala žena, které na zádech visel křičící voják a strhával ji k zemi. Vedle klesla mladičká dívka. Oči měla divoké, nevidomé, ústa otevřená, dlouhými vlasy zametala zem, jak křečovitě škubala hlavou. Obrovitý voják ležel mezi jejíma skoro dětskýma nohama, které kopaly a mlátily do vzduchu. Všude zmateně pobíhaly ženy a děti a marně se snažily uniknout. Viděla, jak kolem ní běží tchyně s nemluvnětem v náručí. Pak do jejího zorného pole vnikla ruka a chytila stařenu za dlouhé vlasy. Druhá ruka ´tala do jejích zad šavlí. Staré tělo se groteskně, nepřirozeně zlomilo dozadu, trup téměř rozpolcený. Plačící nemluvně padlo na zem. Alope se snažila dosáhnout na dítě necelý metr od ní, ale nemohla uvolnit ruku. Prachem viděla Talu, jak sem utíká od potoka a zvedá buclaté nožky. Za ním běžela Leta, padla, znovu vstávala. Leta plakala, pěstičkami si utírala oči. Tala neplakal. V jeho malém kulatém obličejíčku se zračilo zarputilé odhodlání. Jako Goklayeh, pomyslela si bláznivě Alope. Zahlédla dalšího vojáka. Běžel k Talovi.

 "Utíkej, Talo, Utíkej!" zaječela Alope. Voják prudce mávl šavlí a Talovi odlétla hlava od těla. Krev vystříkla vysoko do vzduchu jako z fontány. Bezhlavé tělíčko udělalo ještě krok k matce. Další. Buclaté paže sebou trhly, zamávaly. Padl blízko ní.

 

Alope necítila vojáka na sobě, ba ani zuby, které ji kousaly do ňader a tváře. Letu zahalil prach a už ji neviděla, ale mezi ostatními slyšela její křik. Znovu se pokusila dosáhnout na nemluvně, vytrhla paži a natáhla se na tu krátkou vzdálenost, která ji dělila od dítěte plačícího na zemi.

 

Jeden z Mexičanů se sklonil, dítě zvedl a skoro něžně je pohoupal. Nemluvně přestalo kvílet. Viděla, jak se malé knoflíky oči otevřely v úžasu a jek nemluvně zadržuje vzlyky, otřásající drobným tělíčkem, a pofňukává. Voják křikl na druhého a uzavřeli sázku. Vyhodili dítě do vzduchu. Druhý voják napřáhl kopí, až se dlouhý hrot zaleskl na slunci, a pod ním se zatřepotal kousek červené látky. Oči se jí zakalily, viděla krátké ručičky, jak se vzduchem komíhají výš a výš. Teď už nemluvně padalo a černé oči se mu rozšířily úlekem. Kopí vyrazilo vzhůru, mrštné jako had, setkalo se s padajícím tělem a probodlo bříško. Tvář nemluvněte ztuhla hrůzou. Alope přestala vnímat. Už neviděla nemluvně, zmítající se na násadě oštěpu, ani Letu s břichem rozseknutým šavlí, jak se k ní plazí po zemi. Necítila nůž, který jí odřezával drobná ňadra, a nedusila se, když jí cpali do úst vlastní prsy. Zemřela na kopí spolu s nemluvnětem."  

 

Kniha Odvedu vás do Sierry Madre si neklade za cíl být důvěryhodnou historickou prací - to snad v případě  beletristicky zpracované biografie osobnosti tak záhadné a rozporuplné, jako byl Geronimo, ani nelze. I kdyby však byla smyšlena celá, od prvního do posledního písmenka, jde pořád o výjimečný příběh o síle ducha, odvaze, zoufalství, odhodlání a lásce ke svobodě.