Sladkých pětaosmdesát (Z deníčku šílené matičky)

Ztratila jsem manžela.

Choť zmizel v Itálii hned poté, co se ukázalo, že opět zabředl do prokletého koloběhu služebního postupu.

 

Žádosti o převedení na jiné pozice, sliby, s jejichž uskutečněním se nepočítá a dlouhé (marné) čekání na jejich vyplnění vyústily, jako pokaždé, v nalezení lepší pracovní pozice vlastním (Choťovým) přičiněním a - také jako dosud pokaždé - v překvapení a nevoli dosavadních nadřízených.

 

Dokonce i já, v tomto směru neuvěřitelně naivní, jsem si během své zaměstnanecké praxe všimla, že čím lépe se pracovník osvědčí na své pozici, tím menší je pravděpodobnost, že bude povýšen.

 

I v mých zaměstnáních, stejně jako v těch dřívějších Choťových, dělali pracovníci s praxí pořád celá léta (dobře) totéž, zatímco na relativně lepší místa nastupovali "z ulice" milenci, milenky a známí šéfů nebo jejich kamarádů - bez znalostí a většinou i bez schopností potřebných pro to, co měli dělat, takže jejich práci za ně nakonec prováděli pořád ti stejní znalí, výkonní a nenápadní zaměstnanci "níže".

 

A tak i tentokrát, když Chotě přestalo bavit čekat na slíbené povýšení, vyrazil na lov lepšího místa po své ose. Uspěl, v květnu, u pohovoru s manažerem jiného pracovního týmu,  takového, jehož název se bude vyjímat v Choťově profesním životopise ještě lépe. I oznámil manažerovi svého týmu, že by rád přešel... A manažer se stal na několik týdnů nedostižným. Schválení přestupu od něho nebylo možno získat. Když manažer nového týmu konečně manažera opouštěného týmu polapil, dozvěděl se, že Choť je nepostradatelný, v oddělení mají spoustu práce, je potřeba dořešit to a ono a dřív než v září Choť rozhodně odejít nemůže. Žádající to se žádaným usmlouval na srpen... leč na konci července Choť uháněný svým budoucím nadřízeným zjistil, že ten zhrzený nepředal podklady, takže Choť stále zůstává tam, kde byl... a na nové pracoviště nastoupí v září. Snad.

 

Takto vypečen, vzal si Choť dovolenou a odletěl do Itálie.

 

 

Já jsem si vzala děti a odjela na Slapy.  

 

Cestování jedné samotné ženy se třemi dětmi a velkou taškou vzbuzuje u spoluobčanů nečekanou aktivitu.

 

Nenesla jsem si tašku do tramvaje, ani z tramvaje, ani do vlaku, ani z vlaku.

 

Romská matka mi pomáhala z tramvaje vyložit děti; neromský mladík, kterému jsme poklidnou cestu Pendolinem proměnili v zážitek rovný odpoledni v mateřské školce, nám zavazadlo vynesl až pod perón; bezdomovec nás chtěl podarovat melounem, ještě zabaleným v igelitu; nějaká slečna mi odnesla tašku do metra a jiná podržela na schodech dítě; postarší paní se mnou počkala na můj autobus, ačkoli jím původně jet nechtěla, aby mi do něj mohla vynést tašku.  

 

 

Máte-li pocit, že světem vládne lhostejnost, chytněte tři malé děti a kabelu a vydejte se do ulic. Zaručuji návrat ideálů!  

 

Choť se po třech dnech pohřešování vrátil nadšen.

 

 

 

 

Přivezl spoustu fotografií historické části Janova a kulinářských zážitků a jal se pokračovat v honbě za památkami po trase výletního parníku Slapy - Orlík.

 

 

"Čtyři hodiny tam a čtyři zpátky, to je hloupost, s dětmi," myslela jsem si, "a taky, tahat takhle malé děti někam do zámku? Bude vedro, zůstanu s nimi u bazénu," oznámila jsem Choti. 

 

 

 

 

 

 

 

 

A u toho bazénu jsem pak už jen četla žalující SMS zprávy:

"Furt plujeme, a furt zadnej zamek!"

"Tady nic neni, jenom les!"

"Porad nuda."

A z Orlíku: "Tady je jenom prehrada. Na zamek je to dve hodiny, to nestihnu zpatky. Nevidel jsem nic!"  

 

 

Ale i přesto, že jsme měli u hotelu bazén a hřiště a všude byla spousta dětí, se kterými si Miminka mohla hrát, nevyhnuli jsme se otázce: "Proč už vůbec nechodíme do školky?"

Potisící prvé vysvětluju, že školka má zavřeno, má prázdniny a půjdeme tam až za měsíc, tentokrát i s Knoflíčkem (který už se těší) a potisící prvé si vzpomínám na Tazinčina Lukáška, který každý školní den kvůli školce pláče a učitelky na něj kvůli tomu křičí, a na to, jak nerada jsem do školky (kde do nás učitelky násilím lily kako) chodila já.

 

A jsem hrozně vděčná za to, že v "naší" školce učitelky plačící děti neumravňují, ale chovají a mazlí se s nimi (první dny loňského školního roku chodila Miminka domů celá voňavá po paní učitelce).

 

Za to,  že neříkají maminkám "A za to můžete vy!".

 

Za to, že jsem s budoucím "školkáčkem" Knoflíčkem mohla přijít za dětmi na zahrádku a do třídy na dětské divadelní představení, aby si to tam trochu okoukal.

 

Za to, že mi, když jsem celá nešťastná v jednom z posledních červnových odpolední volala do školky, že asi přijdu pozdě, protože venku padají kroupy, jsem doma sama a s malým miminkem si do té sloty netroufám, řekla paní ředitelka "tak nikam nechoďte" a Miminku přivezla autem až před dům.

 

Jo, jsem přesvědčená, že pokud se nějakému dítěti nelíbí v "naší" státní školce, nebude se mu líbit nikde, ani v té nejdražší soukromé. :)  

 

Zatím zbývá ještě skoro polovina prázdnin, a na přehradu už se letos nepodíváme, protože ubytování pro srpen je beznadějně obsazeno ("zavolejte si, jestli se náhodou něco neuvolní, aspoň třeba chatička," podarovala mě při odjezdu špetkou naděje paní hoteliérka, "nebo vám můžu dát něco v září.") a tak si už asi neužijeme všech zvláštních výsad pravidelných hostů letoviska.

 

 

Je jistým způsobem příjemné (a trochu děsivé), když personál v restauraci vtipkuje o tom, jak nám vyrostly děti, a bavíme se spolu jako staří známí (ačkoliv o sobě vzájemně nevíme nic než to, že on či ona pracují v hotelové restauraci a my v té restauraci párkrát ročně jíme), když se mě paní v koloniálku při první letošní návštěvě ptá, kde mám muže a děti a kdy jsme přijeli, a když nás paní na recepci v hotelu vítá slovy "ale to miminko, to tu ještě nebylo!".

 

Je zvláštní sledovat, jak se mění krajina (nebo spíš - jak někdo mění krajinu), jak přibývají a ubývají domy, louky a ploty a jak se mění rekreační chaty.

 

Některé stavby zůstávají: "Maminko, to je mešita?"

 

"Ne, to je kostel."

 

"Co je to kostel?"

 

"To je jako mešita, tam se taky modlí."

 

"Takhle...?"

 

"Ne takhle ne, modlí se jinak."

 

"A jak?"

 

"No, nevím... asi takhle. já to neumím."

 

"A tatínek to umí?"

 

"Ano, myslím, že tatínek to umí..."    

 

Nechala jsem posledního rána Chotě se staršími dětmi v hotelu a šla nakoupit. Dýchala jsem vzduch s vůní řeky a čerstvého listí a trávy, sečené polonahým mužem na motorové sekačce (měkké břicho se mu přitom natřásalo jako rosol) a při pohledu na chatičky, stejné jako před pětatřiceti lety, jsem přemítala o tom, kde jsou ti lidé, kdo sem jezdili tenkrát - jsou to pořád titíž? Nebo jejich děti? Vnuci?

 

Cesta z obchodu mi přinesla odpověď. Na verandě jednoho z těch domků drobná bělovlasá paní postřehla můj úsměv a pokynula mi. Pozdravila jsem, a ona ze svého proutěného křesla zavolala "ten se má, když se tak nese!". Zastavila jsem se u branky i s Kakaem v onbuhimu na břiše: "Zrovna jsem přemýšlela, jestli sem pořád jezdí stejný lidi, jako před třiceti lety," svěřila jsem se paní... jenže ta krásně učesaná, nalíčená dáma, která sestoupila z verandy a přispěchala ke mně přes dokonale zastřižený trávník, byla skoro úplně hluchá.

 

A tak jsem se dozvěděla, že Kakao byl nejdřív v bříšku a teď ho maminka nosí a určitě se mu to líbí. Že paní jezdí na Slapy už padesát let (no vida, tak přece!), že je jí pětaosmdesát a že každé ráno plavávala přes řeku na skály a zase zpátky. a že se musí někde na internetu podívat, jak je to se stavebními povoleními, protože se jí nelíbí, co dělá majitel pozemku vedle její chaty.

 

Ach, kdyby mi někdy mělo být pětaosmdesát, kéž by to bylo takové!