Mezi Saharou a pralesem

"Pojednejme nejprve o tradiční muslimské školní průpravě. Jejím účelem není zajistit dítěti nějaké konkrétní vědomosti, ale vštípit mu zásady muslimské společnosti, jako je víra v Boha, respekt k autoritě a hierarchii či nadřazenost duchovního světa nad světem hmotným.

Metodicky je založena na memorování svaté knihy muslimů - koránu. Nemá žádné veřejné dotace, nejsou jí poskytovány žádné místnosti, nemá ani žádnou instituční kontrolu. Učení probíhá, kde je to možné, často před domem na terase, ve stínu stromu atp. .

Mezi učiteli existují dvě kategorie - mallum a moodibbo. Prvním se může stát kdokoli, kdo zná dobře korán, ve francouzštině se mu říká také někdy marabut. Titul moodibbo je daleko významnější, zaslouží si jej ten, kdo studoval korán na vysoké muslimské škole.

Podle koránu samotného by se jeho poselství mělo předávat výhradně v arabském jazyce. To však zde není tak přísně dodržováno. Dvě třetiny převážně fulbských vyučujících arabštinu neznají buď vůbec, nebo jen velmi povrchně. arabština je ve zdejším prostředí spíše jazykem liturgickým a modlitebním než prostředkem, kterým by se vyučující mohl vyjadřovat; výuka je tedy vedena výlučně ve fulbštině. Pro vstup do školy neexistuje žádná věková hranice. Je věc rodičů, kdy své dítě do muslimské školy zapíší. Výuka je zdarma, ale žáci svému učiteli pomáhají s úklidem či sezónně při zemědělských pracech. Sedmihodinová výuka je rozdělena v průběhu celého dne a volné dny jsou od středy do pátku odpoledne. Děti mají 10 dní prázdnin počínaje 27. dnem měsíce ramadánu, a rovněž muslimský svátek Tabaski je příležitostí k třídennímu volnu.

Děti, které jsou zapsány do moderní školy, jsou vedeny k tomu, aby se naučily číst, psát a počítat. Problém je ale ten, že výuka je zde vedena ve francouzštině, s níž se řada dětí setkává poprvé právě až ve škole. Doma totiž mluví jazykem svých rodičů, na ulicích ve městě či tržištích fulbsky. Neznalost francouzštiny působí pochopitelně některým dětem značné potíže při zvládání úkolů, které jsou jim zadávány, a jejich výsledky bývají v prvních ročnících poměrně špatné. Většina školáků však dosáhne ve vyšších ročnících již poměrně dobrých výsledků. Otázkou zůstává, do jaké míry může tato jazyková deprivace způsobit nechuť dítěte k další práci ve škole, vždyť gramotnost je prvým předpokladem k dosažení kvalifikovaného zaměstnání."

 

Na české poměry nebývale výpravná (překrásná!) dvojjazyčná etnografická publikace Mezi Saharou a tropickými pralesy byla vydána jako součást výstavy Národního muzea v Praze, a na její tvorbě se podíleli vědci zvučných jmen. Mezi autory najdeme biologické antropology z univerzity v Bordeaux Jaroslava Brůžka  a Jean-Gabriela Gauthiera, genetika Viktora Černého  , antropology Ivo Budila a Petra Velemínského  či etnohistorika Detlefa Gronenborna .

 

222 stran formátu o něco většího než A4 přináší pestré informace o mizejícím světě národů z pohoří Mandara na pomezí Kamerunu a Nigérie, doplněné stovkami bezmála uměleckých barevných fotografií z této oblasti. Nepíše se v ní jen o školství, ale i o historii, kulturním vlivu mocenské expanze  středověkých říší, o pohřbívání, zemědělství, pastrevectví, lovu, výživě nebo uzavírání manželství.   

 

"Narozdíl od evropských společností, kde dívky dostávaly od svých rodičů věno, je sňatek u většiny subsaharských společností vázán na poplatky za nevěstu. Dívka je od svých rodičů rodinou budoucího manžela prostě vykoupena. Jedná se o jakousi smlouvu mezi oběma rodinami, které se na tomto "obchodu" či "výměně dívek" účastní. Zájmem otce nevěsty je pochopitelně dohodnout poplatky co možná nejvyšší, zájmem otce ženicha je naopak zaplatit poplatky co nejnižší. Takové vyjednávání může v některých případech trvat poměrně značnou dobu a může se i stát, že se obě zúčastněné strany nakonec na výši poplatku nedohodnou a od plánované svatby se upustí. Během vyjednávání obou rodin se snoubenci nestýkají, často se o svatbě rozhoduje již v době jejich útlého dětství. Je však třeba říci, že konečný souhlas nevěsty je vždy nezbytný. V případě, že dívka si rodinou vybraného chlapce vzít nechce, ke svatbě nedojde.

Kromě materiálních poplatků musí snoubenec splácet svůj dluh rodině nevěsty i prací na polis vého tchána. Doba potřebaná k získání průměrného poplatku za nevěstu se pohybuje obvykle okolo tří let a souvisí s věkovým posunem, s jakým muži vstupují do prvního manželství  vůči ženám. Ať je výše poplatku jakákoli, ztráta dívky se jimi nekompenzuje. Poplatky nejsou považovány za dostatečné odškodnění a ztráta dívky může být nahrazena pouze přijetím dívky jiné. A tak si rodiny v rámci jednotlivých klanů vedou jakési manželské účetnictví. Jestliže byla jedna dívka z jednoho do druhého klanu provdána, měl by následně klan, který dívku obdržel, jinou dívku při další příležitosti vrátit. Nutno poznamenat, že některé klany zůstávají ve vztahu k ostatním již po několik generací dlužníky, ale na straně druhé mohou mít i pohledávky u klanů jiných.

Většina afrických společností je polygynních - znamená to, že muž může mít žen více, teoreticky tolik, kolik jich je schopen "odkoupit". Zatímco první svatba bývá záležitostí výhradně obou zúčastněných rodin, druhou manželku si syn již obvykle vybírá sám. Sňatek, který následuje po obvěnění, je nejčastějším a nejrozšířenějším typem. Může však k němu dojít také po vzájemné výměně, kdy si rodiny své potomky opačného pohlaví prostě vymění. Tyto manželské výměny byly oblíbené zejména u skupiny Mafa, vymizely zhruba v 70. letech minulého století.

Chlapec může získat dívku pochopitelně i jinak, např. únosem. Oba však poté musejí odejít velmi daleko, nebo mít značnou podporu ve společnosti, aby se ubránili oprávněným požadavkům rodiny unesené dívky o její návrat." 

 

Další ukázky z knihy (i s obrázky) jsou ZDE , ZDE a ZDE .

 

V knihkupectví Mezi Saharou a tropickými pralesy asi seženete už jen těžko, ale dá se pořídit kupříkladu TADY nebo, v paperbackové formě, TADY .