Svobodně... nesvobodní

"Ty jedna blbá krávo, která ani nemá jméno, seš jenom manželka toho tvýho muslima, jinak nic, jenom nějaká MANŽELKA"

napsal mi kdysi anonym v nějaké diskusi k článku o ženské obřízce. 

 

Diskuse už dneska neexistuje, staré příspěvky byly smazány a webmaster onoho serveru mi doporučil (když jsem se, byvše během několika dnů jediná, kdo v debatě nepoužil vulgarismu ani urážek, s virtuálně přítomnými navěky rozloučila), abych se prý nepovyšovala nad diskutující na jeho stránkách. Abych je nedehonestovala, neboť jsou to mladí lidé, toužící učinit něco proti násilí a jako takoví holt nemohou hovořit vybranými slovy. Je důležité, že nefetují a nepáchají kriminální delikty (jak to věděl, je mi záhadou).

 

A že si já, která nedělám nic, mám vážit těch, kteří pro zlepšení světa dělají něco (a ne bazírovat na takových prkotinách, jako je slušné vychování).  

 

Ten citovaný diskutující, na kterého jsem si před pár dny znovu vzpomněla, tvrdil (podle odkazu na stránky), že jsem anonymní "manželka". Pod nicneříkajícím pseudonymem dštil síru (trochu páchnoucí kanálem)  - za podpory dalších osob pod nicneříkajícími pseudonymy - nejen na mě. Nejhlubší tam publikovanou myšlenkou  (protože jedinou)  některých z nich bylo "ty píčo muslimská.".  

 

Říkala jsem si, jestlipak by mi taky něco pěkného pověděl do očí... když už se ke svým myšlenkám netroufá přiznat pod svým jménem. Ve většině "anonymních" diskusí - uvozovky jsou tu proto, že anonymní na internetu můžeme být dneska snad už jen z internetové kavárny, která nemá kameru - se tajemní diskutující podobného ražení ohánějí tím, že jsou státem perzekvováni, politická korektnost je utlačuje. Přetvařovat se prostě, chtě nechtě, musí, protože se bojí o svou pověst, zaměstnání, svobodu nebo rovnou život. Nemůžou zveřejnit své jméno, natož fotografii, protože přisluhovači multikultury by jim udělali něco strašného. 

 

(Přemýšlím teď o tom, jestli by jim - kdyby svůj strach překonali - od "zrádců národa" taky chodily anonymy, jako občas od "zachránců národa" chodí mně.)

 

A tak se muži staví ženami, lžou o místě pobytu... a používají slovník hodný dlaždičů a argumenty malých dětí.

 

(Všechna čest Janu Wernerovi   a dalším, kteří se za své přesvědčení nestydí a neváhají svým myšlenkám přidat i jména a tváře... )  

 

"Anonymita" je prý osvobozující. Anonymita na internetu je jako placený sex - můžeme dělat a říkat všechno, co chceme. I to, co bychom se jinak dělat a říkat styděli. A můžeme zažít úžasné věci. Snad. 

 

I "politicky korektní", můžeme napsat bezradné ženě, že její muž je jí určitě nevěrný a že si za to může sama; můžeme napsat matce postiženého dítěte, že si ho "měla nechat vzít" a ať si teď nestěžuje, když to neudělala a zatížila pokladnu našeho zdravotnictví; můžeme nějaké dámě napsat, že je ošklivá a stará, a zjevně zakomplexovanému muži, že je určitě impotent... Můžeme psát o tom, jak "vy, ano, zrovna vy, nestojíte za nic, hlavo jedna dutá" (ať už je "vy" kdokoliv), o tom, že ostatní mají zavrženíhodný, úchylný, nemožný způsob života a myšlení a nikdy k ničemu nebudou.

 

Všimli jste si, jak vzácně lidi píšou milé  anonymy?

 

Pro mě je svoboda v neanonymitě. Pod svým jménem jsem já já, svobodná, sama sebou. I pod svým jménem - právě pod ním, právě pro něj - se chovám tak, jak chci, píšu to, co chci a přesně tak, jak to chci napsat. Moje myšlenky jsou moje. Nemusí se každému líbit, ale odmítám se za ně stydět a tajit jejich autorství. Nesouhlasíte-li se mnou, víte aspoň, s kým nesouhlasíte. Kdybych psala něco (a hlavně nějak), pod co se nemůžu podepsat, necítila bych se svobodná, naopak. 

 

A vůbec... kdybych byla anonymní, nevěděla bych, že můj blog čte paní ze supermarketu.

 

A Danka z Bloguje by nikdy netušila, že ten "moc milý Senegalec", kterého potkala na firemní grilovací akci je Choť :) .