"Většina národů má za to, že je úplně jiná, než většina národů."

"Jsou ROZMAZLENÍ. V tom je možná klíč ke všemu. Místo, aby svým synům matky občas v dětství nějakou ubalily a vyvedly je z omylu, že před nimi někdo bude padat na zadek, oddaně jim slouží. Mladí muži vyrůstají v poněkud zkresleném přesvědčení o vlastní dokonalosti a jedinečnosti. Když se pak srazí s totální lhostejností zbytku světa, berou to jako křivdu."

Lidi Mileny Holcové jsem poprvé našla v knihkupectví úplnou náhodou... a od té doby její knížky, zvlášť ty "cestopisné", vyhlížím pravidelně. "Cestopisné" tu mám v uvozovkách, protože většinou bývají spíš "lidopisné" (a o to zajímavější, o to sympatičtější). Vím, že ten názor nesdílím sama, protože knihy Mileny Holcové mívají tu (pro čtenáře nepříjemnou) vlastnost, že z pultů obchodů mizí proklatě rychle, a tak mi shánění zbývajících dílů Lidí (jsou celkem tři) zabralo poměrně hodně času. S potěšením teď zjišťuji, že dnešní zájemci už si je bez problémů zase koupit můžou, dokonce přímo na internetových stránkách autorky samé.

 

"Jinak ovšem člověk Albánce začne vnímat ve chvíli, kdy se seznámí s někým konkrétním.. Je totiž těžké odolat jejich vroucnosti. Ačkoli jsem se snažila udržet odstup, dokázali ve mně albánští muži vyvolat celý rejstřík emocí.

Navázat kontakt s kýmkoliv v Albánii je velice snadné. Vysocí fousatí muži s jiskrnýma očima nám sami vstupovali do cesty a nabízeli pomoc. Příjemně překvapeni uznáváme, že většinou nezištně, z pouhé potřeby kontaktu s cizinci. Občas, když uměli anglicky, nám po boku strávili i několik dní.

Díky albánské srdečnosti a otevřenosti se nám podařilo dostat hluboko pod povrch mezilidských vztahů. V jednom případě jsem se v roli diváků zúčastnili i malého partnerského dramatu.

 

V horském městečku Korča jsme se hned po příjezdu seznámili s třicetiletým sympatickým mužem, který nám perfektní angličtinou nabídl pomoc, když viděl naši bezmoc při nakupování jízdenek. Jmenoval se Rudy a učil na institutu v Gjirokastru chemii. Zůstal nám k dispozici jako tlumočník a přesto, že jsme spolu strávili sotva čtyři dny, náš vztah se nečekaně rozkošatěl. Během těch několika dní jsem Rudyho třikrát přistihla se slzami v očích a jednou se s ním tak pohádala, že jsem zuřila ještě půl hodiny. Byl přístupný, měl smysl pro humor a zájem o všechno, co se děje za hranicemi. Seznámil nás i se svými rodiči. Tatínek kdysi dávno studoval farmacii v Čechách a hovořil s námi dojemnou češtinou. Brzy jsme pochopili, že jako pan magistr si v minulém režimu vytvořil síť užitečných kontaktů, jejichž výhody prosakovaly do současnosti.

Pozorně jsme sledovali Rudyho, který se tvářil velmi emancipovaně, ale ve skutečnosti si bez tatínka ani neškrtl. Nevypadal, že by mu to vadilo.

Jednou odpoledne jsme seděli u nich doma. Maminka nám rychle připravovala kávu, kterou jsme donesli. Zatímco my dva usrkáváme, Rudya se s významnou odmlkou opírá zpět do křesla. "Něco není v pořádku?" ptá se matka s obavou. Mlčenlivý souhlas. Maminka sklíčeně pátrá, co proboha zanedbala. "Lžička...!" napovídá syn a vůbec se neusměje. Zatímco mnou rychle stoupá vlna adrenalinu, Rudyho maminka spěchá do kuchyně, aby svůj zločin napravila.

 

Ve svém světě byl Rudy frajer. Vypadal přitažlivě, byl vzdělaný. Pozvali jsme jej na návštěvu k nám domů. Místo očekávaného výbuchu radosti nás Rudy zaskočil chladnou reakcí.

"Chcete se pobavit?"

"Co?"

"Uvědomte si, že jsem v životě nejel tramvají. Samoobsluhu znám jen z televize, neumím se oblíct, nevím, co bych si počla v lepší restauraci... vždyť já jsem se v životě nekoupal ve vaně!"

 

To všechno mi znělo neuvěřitelně, ale teprve tehdy mi došlo, jak vysoké bariéry dokázala vybudovat albánská verze socialismu. Muž, jehož IQ bych odhadovala hodně nad 130, jenže odněkud z přelomu století.

Jednou vytáhl fotku své dívky. O sedm let mladší sympatická studentka Edita. Na Rudym bylo vidět, že o ní chce mluvit, vypadal zamilovaně. Už jsem věděla, jak jsou neoficiální vztahy v Albánii vzácné a tak jsem se spíš formálně zeptala, kdy bude svatba. "Nikdy, překvapil mě."

"Ale? A pročpak?"

"Protože není panna."

"No, to snad... ale vždyť... přece ty sám... E?"

"Ale ona nebyla panna, už když jsem s ní začal chodit," upřesnil významně.

"No a co jako?" pokrčila jsem rameny.

"A tím pádem nemám žádnou záruku, že mi nebude nevěrná ani po svatbě," vyložil trpělivě.

"No, to tedy nemáš," dostávala jsem vztek. Jak mi tu samolibě operuje vysvětlením, které z něj snímá jakoukoli odpovědnost! Jak si v té své samčí nadřazenosti vůbec nepřipouští, že tu může existovat ještě ženský úhel pohledu!

"A proč se s ní vlastně nerozejdeš rovnou?" prám se chladně.

"Protože ji miluji." Jasné jak facka.

V té chvíli mě Martin kopl pod stolem a raději převzal v rozhovoru iniciativu. "Rudy, a má taková žena vůbec šanci se vdát?"

!Má, ale malou. Snad někoho rozvedeného nebo vdovce... určitě o hodně staršího."

"Aha, takže ty si s ní ještě trošku užiješ, a až bude čas na ženění, tak si vezmeš pannu. Edita se už o sebe nějak postará, nějakej páprda se vždycky najde...!" bez skrupulí mířím pod pás.

Rudy zírá. Tak dobře jsme si až do této chvíle rozuměli a teď najednou taková úzkoprsost!

"A až budeš ženatý, tak všechny kontakty s Editou přerušíš?" dodávám zákeřně.

"To bych dost nerad, ale záleží to přece hlavně na ní."

"A kdyby se mezitím třeba vdala?"

"I tak." Aha. Takže vůči nevěře je celkem vzato tolerantní. Jen je trošku jednosměrný.

"Ví o tom, že si ji nechceš vzít?" vstoupil znovu Martin.

"Jistě, řekl jsem jí to," pochlubil se Rudy.

"A ona se s tím smířila?" to by ovšem celý problém vrhalo do nového světla. "

Ne. Nesmířila - plakala, prosila," žádné nové světlo...

"A ty?"

"Já jsem zůstal neoblomný," pravil mužně.

"Rudy, ale tohle přece není fér," říkám mírně. Rudy zmateně hledá podporu u Martina. Ten jen pokyvuje hlavou.

"Mně se zdá, že na ní trošku parazituješ. Aspoň podle našich měřítek."

 

Druhý den večer v Gjirokastru Rudy organizuje společné setkání. Představí nám Editu osobně. Čekáme na smluveném místě už půl hodiny. Nějak nejdou. Asi se mu Editka vzpříčila, dohadujme se škodolibě a vracíme se do hotelu. Za další hodinu nás v pokoji Rudy nachází. Má strhanou tvář, těžce dosedá a skládá hlavu do dlaní. Pak to vyklopil. Zatímco byl v Korči, dozvěděli se Editini rodiče o jejich vztahu. Reagovali celkem logicky. Když se vzpamatovali z úleku, začali hledat vhodného ženicha. Do týdne ho měli. Teď Editu postavili před hotovou věc.

"Tak si ji vezmi. Zajdi tam a normálně požádej o její ruku!"

"To nemůžu."

"Proč? máš strach? Jako ženicha tě jistě přijmou...." "

Ne. O to nejde, já se s ní nechci oženit." Bylo zbytečné ptát se proč.

"Ale Rudy, vždyť to jsou předsudky. Když ji máš rád, tak se na to vykašli. Jestli chceš mít atraktivní, sympatickou ženu, tak tu jistotu stejně nebudeš mít nikdy," hučíme do něj unisono. Vrtí hlavou, je nešťastný, ale už to má vyřešené.

Dostane-li se do sporu láska a konvence, zvítězí konvence.

Rudy je chycen v pasti vlastních předsudků a není mu pomoci. Možná bychom mohli cítit škodolibé uspokojení, ale komplikují to všechny ty společné chvíle, kdy jsme ho začali mít rádi. S Rudym si až do dneška dopisujeme. Na návštěvu nepřijel. Po tatínkově intervenci se stal ředitelem významných albánských lihovarů a už se neutrhl. Je ženatý a má dvě děti. Jeho žena se jmenuje Etleva."

 

Lidi, 2. díl aneb Většina národů má za to, že je úplně jiná, než většina národů, Milena Holcová, nakladatelství Šalvar, Brno, 2001