Ženy

Romana byla třídní krasavice. Většinu spolužaček o hlavu převyšovala a pro její míry by lecjaká žena vraždila. Vzdor tomu se Romana nehodlala stát modelkou, nesnila o kariéře herečky ani nekandidovala na Miss. Dokončila střední školu a nastoupila do práce v útulném baru v centru Prahy. Byla celkem zvyklá, že budí pozornost mužů všude, kde se ocitne. Ani ten zákazník z Jamajky (Robert, říkal, že je Robert) neměl nijak originální způsoby balení... ale byl to její první černoch a Romana byla zvědavá, co je pravdy na těch pověstech... o tom... však víte!

 Aby si to Robert náhodou nerozmyslel (takových už bylo, co na ni jeden večer dělali oči, slibovali věčnou lásku - věčnou úměrně počtu vypitých panáků -  a pak už se nikdy neukázali), nechala ho počkat do zavírací hodiny a pak si ho vítězně odvedla domů. Nevypadal, že by ho to kdovíjak překvapilo, a dělal přesně to, co se od něj čekalo a chtělo. Když se s ním nazítří dopoledne Romana loučila, předpokládala, že už ho nikdy neuvidí. Ani telefonní číslo si nevzal... A v baru se toho večera taky neukázal. Ani dalšího večera.

 

Přišel až za dva týdny a ji samotnou překvapilo, jakou měla radost, že ho znovu vidí. Znovu skončili v její pronajaté garsonce. I na řeči o věčné lásce došlo. Robert to určitě myslel vážně, protože se v baru objevoval přinejmenším jednou týdně, vždycky pozorný a dvorný.

 

Co dělal ostatní dny? Romana nevěděla. Jednou se ho na to zeptala, a Robert odpověděl, že je hrozně vytížený, shání totiž práci - teď zrovna mu kyne jeden slibný kšeft u kamaráda a pak, "pak, miláčku, budeme bohatí. Vezmeš si mě?" zeptal se jí rovnou. Romana, kterou do té doby ani nenapadlo, že by se chtěla vdát, najednou zápasila s dechem, aby vůbec dokázala říct "ano"; měla dojem, že po ničem jiném nikdy netoužila. Toho rána (v noci spolu bývali jen v baru) Robert ve víru vášně odložil kondom. "Budeme mít miminko," hřála jí jeho slova v uchu i na duši... a skutečně, o tři čtvrtě roku později měli miminko.

 

Romana se přestěhovala k rodičům (z mateřské by tu garsonku stejně neutáhla, navíc jí maminka pomůže s malou). Říčany jsou bohužel dál, než útulný bar v centru Prahy.

"Až budu mít tu práci, vezmeme se a budeme bydlet spolu," říkával Robert, když se v rodinném domku občas ukázal - musel přece taky shánět tu práci, neměl čas dojíždět častěji než jednou dvakrát do měsíce.

"Dám ti pak všechno, co budeš chtít," plánoval, zatímco pleny, výbavičku, později i kojenecké výživy a první dětské kolo pořizovala Romana z mateřské a její rodiče z důchodu.

"Mám smlouvu, budu mít konečně dobrou práci," hlásil jednoho dubnového večera Robert. "Všechno bude jinak!"

 

Za devět měsíců se domácnost Romaniných rodičů rozrostla o dalšího vnoučka. Robertovi to s tou prací "nevyšlo, ale, lásko, sháním si novou a tentokrát to už určitě klapne!" Na návrhy, aby se Robert přistěhoval k nim, odpovídal - Romana soudila, že logicky - že z Říčan by se mu do Prahy špatně dojíždělo, takže radši zůstane bydlet u kamaráda (kterého Romana nikdy neviděla), dokud hledá to zaměstnání.

 

Romana měla dost času. Bar, ve kterém pracovala, zavřeli, takže zůstala bez práce. Trávila celé hodiny na internetu a seznamovala se s ženami a dívkami Afričanů, i s dalšími cizinci. Děti rostly a Robert se ukazoval ve stále se prodlužujících periodách, až se přestal objevovat docela. Jeho telefon zůstával vypnutý; kde Roberta hledat, Romana netušila.

Naštěstí měla své nové známé... a krásná byla pořád. Když vyrazila na rande s Michaelem, (kdovíjestlivůbec) osmnáctiletým žadatelem o azyl z Kamerunu - "budu tady hrát fotbal, jen co si mě všimne nějaký trenér... jsem vážně dobrej, vyhráli jsme pohár", líčil ji se vším nadšením své polodětské dušičky - , dočista ho okouzlila. Samozřejmě by ho okouzlila, i kdyby byla daleko starší a daleko šerednější - teoreticky vzato - opakovalsi Michael mantru zkušenějších kamarádů - mohla by se za něj vdát a jemu by se do první ligy postupovalo snadněji se svatbou legalizovaným pobytem. Romaniným rodičům došla trpělivost, a s už osm let nepracující dcerunkou s potomky a novým (pravděpodobně nezletilým) nápadníkem ("ale mami, vždyť on je úplně rodinnej typ, podívej, jak má rád děti," neúspěšně přesvědčovala rodiče Romana) se rozloučili. "Vrať se, až budeš mít nějakej normální život," poradil Romaně tatínek.

 

Romana posbírala kufříky a děti a zatímco nápadník se odstěhoval ke kamarádovi, Romana přesunula své půvaby a potomky ke kamarádce z chatu; devětačtyřicetileté, nápadně ošklivé obézní blondýně, rovněž matce poloafrických dvojčátek. Klára Romanu přivítala s nadšením: aspoň jí pomůže platit složenky, což Klárce jako matce samoživitelce bez alimentů dávalo pořádně zabrat. Klárčiny děti se teprve batolily, a v komunitě krajanů jejich otce kolovala celá série vtipů o tom, jak asi byly počaty (potmě? Zabalil manželku do prostěradla?), nad čímž hrdý tatínek jen mával rukou - beztak mu kolegové jen závidí, že tak rychle sehnal k sňatku svolnou ženu. Ostatně s ní nebyl dlouho - jen co se ukázalo, že je v jiném stavu (což v té době, mimochodem, byly i další čtyři z jeho milenek), přestal úplně docházet domů a brát Klárce telefony. Klárka se v nějakém osvícení nechala rozvést, čímž projevila nenadálou moudrost - pár měsíců poté, co se dvojčátka narodila, Richarda (který se na děti ani nepřišel podívat) zavřeli za prodej tvrdých drog.

 

"Ale on je teď úplně jiný," vyprávívá Klárka Romaně po nocích dneska, "píše mi z vězení, jak poznal Boha a polepšil se... že až ho pustí, budeme zase spolu, vrátí se ke mně a ke klukům, hrozně se na nás těší... To pětikilo ti vrátím až příští měsíc, jo? Já jsem mu musela poslat nějaké peníze na hygienické potřeby."