Když děti mají děti

Dvacetiletá Chadídža houpá v náručí miminko. Osmiměsíční dcera je smyslem jejího života, říká. Chadídžin život, ač - nebo právě proto, že - má smysl, není vůbec jednoduchý. Chadídža je svobodná matka.

Otěhotněla ještě před maturitou, a tehdy jí nastaly krušné časy: chlapec, který tvrdil, že ji miluje, umizel hned potom, co se o těhotenství dozvěděl. Chadídža musela sama čelit hněvu celé rodiny, poslouchat výčitky a kázání. Nakonec z domu radši odešla. Pár dní pobývala u strýce, ale i ten jí nakonec řekl, že u něj zůstat nemůže, aby nepřišel o dobré vztahy s jejím otcem.  

 

Kine, další náctiletá matka, zůstala úplně sama po porodu. Její rodina se jí zřekla, a Kine strávila několik nocí na lavičkách ve veřejných parcích.

"Uvažovala jsem o sebevraždě, o tom, že dítě někde odložím," vzpomíná.  

 

Rodiny svobodných matek po zjištění těhotenství těchto dívek často sahají k radikálnímu řešení - zpřetrhání vazeb s provinilou. Pocit hanby a strach z ostudy vedou rodiče a příbuzné k okamžitému jednání - některé těhotné odjíždějí na venkov ke vzdáleným příbuzným, další jsou vyhnány z domu. Občas dochází i k tragédiím: vloni byla za vraždu novorozeněte zatčena šestnáctiletá středoškolačka, která za asistence své matky rozbila čerstvě narozenému dítěti hlavu o zeď.  

   

"Nejvíc mě bolí," říká další svobodná matka, "že můj přítel popřel otcovství dítěte, i když musí dobře vědět, že syn je jeho. Běhal za mnou tak dlouho, až mě dostal. Dneska už vím, proč se říká, že všichni muži jsou stejní. Nedostudovala jsem, mám dítě, je konec, " stěžuje si.

"Byla jsem tak hloupá! A ve chvíli, kdy jsem měla v náručí dítě, byl on už s jinou, jakoby nic. Copak na to se dá zapomenout? Nikdy už žádnému muži věřit nebudu, teď už jsem chytřejší."  

 

Matky nemanželských dětí zakoušejí vyloučení ze společnosti i ztrátu sebedůvěry. A navíc chápou jako ohromnou nespravedlnost, že zatímco ony pykají, otcové jejich dětí zůstávají skandály nedotčeni. Ony nesou tíhu všech problémů spojených s mateřstvím a společenským vyloučením, oni poklidně pokračují ve svých životech.  

 

"Moje matka je vdova," vypráví Fatima. "Když jsem otěhotněla, zašel můj přítel za ní  a řekl jí, že si mě vezme.  Ale jak postupoval čas, docházel k nám stále míň a nakonec mi řekl, že má problémy v práci a proto se se mnou neožení. Matka mě začala bít... Pak mě vyhodila z domu. Přišla jsem o všechno, o ty, které jsem milovala nejvíc. Často myslím na sebevraždu, ale když se podívám na svou malou, říkám si, že musím bojovat kvůli ní, aby se ona měla líp."  

 

V Dakaru existuje jeden nebo dva domovy pro svobodné matky a týrané ženy; na rozdíl od podobných evropských zařízení tu vzhledem k celkovému společenskému klimatu i přání samotných maminek  nevedou klientky k tomu, aby se osamostatnily; naopak, snaží se jim pomoci najít cestu zpátky k rodině.     

 

"Nejdůležitější je nepadnout do léčky žádnému muži. Protože jak dostanou, co chtějí, odejdou a nechají vás samotnou s dítětem, aby si žili dál svůj život, zatímco ten váš bude v troskách."

    

Ale ani když muž neodejde, není ještě vyhráno - čím dál častěji sestává, že otěhotní i velmi mladé dívky, někdy i ve věku kolem čtrnácti let. Kromě zdravotních rizik, která s sebou taková situace nese, přichází i netušený stres. I když se budoucí otec nezříká odpovědnosti, málokterá dívka je v tomto věku připravena na skutečnost, že porodem definitivně skončí její dětství. I rodiny automaticky považují novopečené rodiče, jakkoli mladé, za dospělé se vším všudy.

 

"Děti, které mají děti", nevědí, že se jim život úplně změní. Dívky si často myslí, že dítěti stačí dát jíst, přebalit ho a uspat. Netuší, že - například - už si nebudou vybírat, kdy a kolik hodin denně spát, nepůjdou se bavit s kamarády.  

 

A pak se může třeba stát (jak mi vyprávěl jeden kamarád z druhé strany Afriky, jehož maminka se vdávala čtrnáctiletá), že manžel najde doma studenou plotnu a hladové děti, a musí jít pro manželku, která na rohu ulice s kamarádkami skáče panáka...