Z deníčku šílené (obrovské) matičky

O třicet kilo těžší než před půl rokem, kutálela jsem se týden co týden do těhotenské poradny a týden co týden poslouchala "to už bude každou chvíli, možná už dneska...".

Prosté umytí nádobí se pro mě stalo fyzicky stejně náročným, jako výstup na Annapurnu, a během čtvrthodinové cesty do školky jsem si sáhla až na dno svých sil, které jsem musela znovu načerpávat výhradně ve vertikální poloze, protože za každé ulehnutí - ať na záda či na bok - mě moje tělesná schránka potrestala zablokováním dýchacích funkcí.  

 

"Nemusí se tady při porodu ležet, že ne?" ověřovala jsem si u paní doktorky v poradně to, co jsem si přečetla na internetu.

"Kdepak," ujišťovala mě ta dobrá žena, "my tu ani nemáme taková ta klasická křesla, tady si můžete polohu zvolit." 

 

Výzdoba, která dělala z čekárny porodnickou Kámasútru - obrázky porodních poloh v kleku, ve dřepu, ve stoje... jí dávala za pravdu. Byla jsem šťastná, že jsem si pro porod zvolila zrovna tuhle porodnici. "Dodržujeme možnost volného pohybu v první a volby polohy ve druhé době porodní" a "dítě zůstává s matkou po celou dobu po porodu", byla přesně ta slova, která mě přiměla se do tohoto ústavu už předem zamilovat.

"I kdybych tu měla běhat v ´andělíčku´ před celou čekárnou", říkala jsem si a v duchu si ťukala na čelo, když mi v té "přirozeně-porodní" čekárně vyprávěla jiná maminka, jak si první porod nechala programovat. "U druhého to chci zrovna tak," byla si jistá, " já bych nesnesla to čekání, tu nejistotu." Bylo mi líto dítěte, kterého se nikdo neptá, jestli se už chce narodit.

To já bych nikdy...!, říkala jsem si v duchu.

 

Dny plynuly. Když už jsem se zadýchávala i při zvednutí podšálku, došla mi trpělivost.

"Něco se mnou udělejte," žádala jsem lékařku, která měla ten den službu.

"Tak dobře," pravila, a provedla na mně hamiltonův hmat.

"Počítejte s tím, že byste mohla porodit už dnes v noci," dodávala mi naděje.

 

A skutečně! V noci se dostavily pravidelné kontrakce. Co pět minut jedna.Tak to šlo až do rána... a do odpoledne... a do další noci... Kromě toho, že jsem nemohla spát vleže, jsem teď nemohla spát déle než čtyři minuty v kuse. Po osmatřiceti hodinách stahy ustaly. Vrátily se za dva dny. Bolestí jsem lezla po zdech, ale pravidelnost se zasekla na osmi minutách. Strávily jsme spolu, já a kontrakce, vášnivou noc (během které jsem choti několikrát volala do práce, ať přijede... ať nejezdí... ať přijede). Ráno mě znovu bez vysvětlení opustily.

 

"Chci rodit!" žádala jsem při další návštěvě poradny daleko důrazněji.

"Dobře," nehnula lékařka brvou, "máme tu volno na pátek..."

"Nechci až v pátek," bránila jsem se, "jestli to nejde dneska, tak zítra!"

 

Celou noc jsem marně prosila mimino, v břiše už napěchované jen tak tak, ať se vzdá a opustí úkryt dobrovolně. Na výzvy nereagovalo. 

 

"Ale to my tu neděláme jen tak," odtušila ráno jiná lékařka na příjmu. "Jak vás mohli objednat? Vždyť vy máte dokonce i termín až za tři dny... My vyvoláváme až čtrnáct dní po termínu!"

 

"Tři neděle už čekat nemůžu," hádala jsem se. "Obě předchozí děti se mi narodily před termínem. Obě byly velký, a tohle je podle všeho ještě větší..."

 

"...Tři a půl kila podle ultrazvuku, to máte pravdu," přerušila mě doktorka, a já si zároveň pomyslela, že ´velké dítě´ říkáme každá něčemu jinému, a že ten jejich měřící ultrazvuk bude asi na dvě věci.

 

"Já vám klidně podepíšu, že rizika znám a beru je na sebe. Kromě toho, že je mi jedno, jestli budu rodit císařem kvůli vyvolávání teď, nebo kvůli pětikilovému dítěti za čtrnáct dní," poopravila jsem odhad ultrazvuku odhadem svým, "si nemůžu lehnout, dusím se, bolí mě všechno, mám doma dvě malý děti a potřebuju normálně fungovat," vypočítávala jsem.

 

"No tak snad jste na to dva, ne?" optala se paní doktorka, a já jí odvětila, že to sice jo, ale ten druhý nás musí živit.

 

"No..." obrátila se paní doktorka na jinou paní doktorku, "tak my tady napíšeme, že vás bolí záda. A až přijde pan doktor, tak mu to tak řekněte, ať netvrdíme každá něco jinýho."

 

 

Pan doktor nebyl včerejší: "vy už toho máte taky plný zuby, co?" mrkl spiklenecky na to obrovské břicho, které kdysi bývalo mnou.

"Prostin," hodil po kolegyni jednoslovnou instrukci, a já mohla jít soukat své sto tři kilogramy do noční košile.