Mužům vstup zakázán

Hamadi miluje svůj život. Ráda žije v Aqabě, ráda chodí do práce a ještě raději se modlí. Ráda je ženou, a i když by ráda jezdila na kole jindy než před rozedněním (aby ji nikdo neviděl), nikdy by s muži neměnila.

Muslimské ženy v Jordánsku totiž na rozdíl od mužů vědí, jak se zabavit. Svobodné i vdané. Svobodné shánějí manžela, což je velmi náročná a oblíbená činnost, a ty, které ho již sehnaly, vstoupily do další fáze života. Do života vdané ženy, který s sebou nese milé společenské povinnosti. Stručně řečeno, stýkat se s ostatními vdanými ženami. Každá vdaná žena musí ve svém domě pořádat víceméně pravidelná setkávání svých známých - popíjí se čaj a jedí koláčky, datle či slané pečivo, převádí se šaty a byt, klábosí se. Tyto dýchánky se konají v době nepřítomnosti mužů a každá žena se za pozvání na ženskou návštěvu musí odvděčit pozváním na další ženskou návštěvu a tak to nikdy nepřestane a bude to pokračovat až do skonání světa. Už jen proto se některé muslimské ženy odmítají vdát na Západ a opustit arabský svět - vědí, že by o takový život, a tím i o určitý "status", budovaný ve svém okolí odmalička, přišly. Tuto zálibu jordánských žen v ustavičně "zaneprázdněném" životě uspěchané Evropanky stěží pochopí. Souvisí však s tím, že "být ženou" je v Jordánsku skutečně významným a krásným "zaměstnáním". Kromě běžných ženských prací, jako je vaření, péče o mnohačlennou rodinu a o domácnost, zahrnuje nekonečnou škálu úkonů, radostí a milých poviností, stejně jako výsad. Stačí jen "být ženou" a již se vše přizpůsobuje všim potřebám, vaší existenci. Ženy mají vlastní patra v restauracích, parky, bazény (bohužel jen ve velkých městech), tělocvičny, obchody, školy, kanceláře. Ženy se mohou v kancelářích zamknout, aby se mohly pomodlit, žena si může postěžovat na nějakého muže, že na ni promluvil, a hned ho odvádí policie. Když nastoupí žena do autobsu, muži se sesedávají na jedno sedadlo, aby měla celou sedačku jen pro sebe. Když muži řeknou: "jsou tam odhalené ženy," znamená to vždy potíže a komplikace pro mužské pohlaví: nesmí se tm vstoupit; pokud by tak muž učinil a ženy by se kvůli němu musely zahalit, budou celý jeho pobyt v téže místnosti provázet jejich kradmé nenávistné pohledy. Když ženy řeknou "jsou tam muži," zahalí se, jak mohou a jak uznají za vhodné, a pak vstoupí. Za všeobecného upřímného zájmu všech přítomných mužů, kteří se mohou třeba postavit na hlavu, aby získali pozornost dané ženy.

Vytouženou povinností vdané ženy, na kterou se každá svobodná dívka těší, je dbát o sebe, aby byla hezká, upravená, vkusná a elegantní a líbila se manželovi. Muslimské páry toiž většinou vstupují do manželství bez předchozího fyzického zalíbení, takže fázi "randění" prožívají muži a ženy až po svatbě, a snaží se proto jeden druhému líbit. ...

Právě proto, že ženská krása je tolik spojena s kamarádkami, udržují si i vdané ženy nadále své místo v "ženském světě", který doslova milují. Nakupují spolu látky, půjčují si oblečení, chodí na ženské party, kde spolu tančí, vyrábějí společně pleťové masky, jedna druhou malují hennou, a třebaže každá touží po tom nejlepším manželovi, který by jí věnoval všechen svůj čas - i kdyby se jí to poštěstilo, stejně na své kamarádky zapomenout nemůže. To jsem díky Hamadi pochopila docela rychle. I když mohu po svém tolerantním manželovi chtít, aby se mnou trávil více času v obchodě s botami, než je pro muže normální, asi těžko mu mohu navrhnout: "Pojď, budeme se zkoušet účesy a pak si dáme pleťovou masku."

Hamadi mě na důležitost kamarádek a žen v jejím životě upozorňovala často - nahlas se divila, že Martin jde "zase" s námi, upozorňovala mě, že tentokrát půjdeme "jen my dvě", jindy prosila, abych nezapomněla, že je to sešlost jen pro ženy, anebo vyčítala, že bude mít "průšvih", když se bude tolikrát s Martinem vídat. Nechápala, kolik času se mnou můj manžel tráví, a nakonec se jí zdálo nelogické, že je to on, kdo mi stříhá vlasy. Obdivovala ho sice za to, ale zároveň nevěřila, že se jí tento muž jen nezdá. "Arabští muži jsou úplně jiní," říkala mnohokrát zklamaně a doufala, že jí Aláh sešle do cesty nějakého muslimského cizince, pro nějž bude hlavním cílem života trávit veškerý čas se svou ženou (kromě praktikování předpisů islámu samozřejmě). Nejvíc byla její víra "v ženy a přátelství" patrná, když jsme se bavily o tom, jestli by byla ochotná přijmout do svého manželství druhou ženu. Řekla, že by ji klidně přijala: "Kdyby můj manžel chtěl mít druhou manželku, nebyla bych proti. Pokud by to bylo jeho přání, chtěla bych mu ho splnit, aby byl šťastný a spokojený v manželství se mnou."

"To není možné, Hamadi," odporovala jsem. "To říkáš jen proto, že jsi ještě nepoznala lásku. Až poznáš lásku, pochopíš, že se o svého manžela nechceš s nikým dělit."

"Kdepak, nesouhlasila, a měla důvod ozkoušený po mnoho generací. "Pomohla bych  mu ji vybrat, a tak bych věděla, jaká žena do našeho manželství vstupuje. získala bych tak novou kamarádku, která by se mnou byla celý den. Už bych nemusela vařit, uklízet a nakupovat sama, nečekala bych na manžela sama. Byly bychom dvě, povídaly bychom si a dělaly vše společně. A to by bylo krásné!"

Zkrátka a dobře, muslimským ženám muž nikdy nahradit kaarádku nemůže. Buď je to muž, nebo manžel a otec dětí. nic z toho však neznamená "kamarád".

http://www.ikarmel.cz/kniha-tisk.php?sel_kniha=3594&PHPSESSID=f8989c33468ed0e46f330e143465a68e

 

Květa Klímová - Pumerová je antropoložka, překladatelka a pedagožka; fotografické práce a cestovatelské články psané rukou její či jejího manžela, Martina Pumery, můžete vidět mj. i v National Geographics . V roce 2006 vyšla této autorce další čtivá kniha Venku číhá džungle , kde popisuje svůj pobyt mezi peruánskými indiány, jejich způsob existence a uvažování.

Mužům vstup zakázán je publikace o dva roky starší a nabízí nevšední a jedinečný pohled pod závoj života žen v Jordánsku; čtenář bezmála na každé stránce zjišťuje, že věci mohou být úplně jinak, než si až dosud myslel. (I když zrovna Hamadina pasáž o milujících se spolumanželkách - kamarádkách se mi zdá trošku idealistická... Že by Jordánky byly tak obětavé, mírumilovné a nesobecké?)

 

Byl obsazen Afghánistán, zrušen Taliban a najednou se objevily tváře žen. Zahalené tajuplné bytost, trpící pod tvrdým diktátem mužů, kteří vládli. Žádné vzdělání pro ženy, žádná práva, žádná radost ze života, žádná svobodná rozhodování. A přesto ženy v Afghánistánu žily dál, vdávaly se, rodily děti a možná se i někdy smály. "Teď si můžete sundat burky!" přišlo rozhodnutí shora, ale všechny ženy to neudělaly. A svět se znovu rozdělil na dvě skupiny: na ty, co chápali, že ženy sundat burky jen tak nemohou, a na ty, co jim to málem chtěli nakázat. Proč by kdokoli chtěl dál chodit v pytli s otvorem na oči, když nemusí? Bylo to tak nepochopitelné! Copak to nosí dobrovolně?" napadlo kdekoho, ale potom nad tím jen mávl rukou: "Komu není rady..."

Náš život jde dál a my se zase osudy muslimských žen zabýváme méně. Máme vlastní starosti. A možná je to i dobře. Nemůžeme přece chtít nustále řešit, pročco kdo na světě nosí a jestli by to měl sundat - je to jeho věc. Oni nám také neříkají, zda bychom měli něco obléknout.

Ae ona neodbytná otázka "Proč?" zůstala ve vzduchu pro mnohé z nás nezodpovězena a netýkala se jen Afghánistánu. Proč by ženy chtěly nosit dlouhé nevzhledné oblečení a zakrývat svůj obličej? Proč se vdávají za muže, kteří je nutí takové oblečení nosit? Nutí je vůbec ti muži? Jak mohou tyto ženy chtít dál žít a rodit děti, když jsou tak nešťastné a trpí? Přece si nemohou přát tentýž osud pro své dcery! Ale jsou nešťastné? Trpí? Co dělají celý den? Co dělají celý život? Je to život?

Některé otázky nás dovedou k vskutku absurdním závěrům a ty nás nutně vyzývají k dalším pochybnostem: je to tak, jak jsme se celou dobu domnívali?  Není to třeba úplně jinak? Je dobré nevměšovat se do života jiných, pokud o to sami nepožádali. Ale je dobré nevědět, jak žijí, a netušit, proč tak žijí? ...

Byl z Egypta, ženatý a do Spojených států s s sebou přivezl manželku. Přes den studovala, večer společně nakupovali a chodili si se svými dětmi hrát do parku, scházeli se se svými přáteli, ale jediný, kdo se účastnil veřejného života, byl on. Pokaždé, když se konala nějaká party, jeho žena zůstala doma.

"Fatma je nemocná," vymlouval se Násir a my mu to nevěřili. Bylo to ten měsíc už podruhé.

"Utlačuješ ji a chceš, aby zůstala jen zavřená doma," prohlásila jsem veřejně, což se ho nesmírně dotklo, ale nic mi na to neodpověděl.

Myslím, že jedině on sám věděl nejlépe, proč nám všem lhal. Bylo to to nejjednodušší, co mohl udělat. Pravdě bychom totiž také nevěřili. Fatma zůstala doma proto, že nerada chodí na smíšené party, kde se setkávají muži a ženy dohromady. V její kultuře to není běžné a ona by se cítila nepříjemně.

Až si přečtete tuto knihu a vrátíte se zpět k tomuto úvodu, odpovědi naleznete už snadno. Vaše oči budou vidět jako s novými brýlemi a až za Bosporský průliv. Je to pravdivý příběh. Je o jedné Evropance, která se vydala na Blízký východ, aby poznala. Je o jedné Arabce, která tuhle Evropanku potkala a spřátelila se s ní, aby ji změnila. Je o tom, jak se změnily obě. Je o přátelství, o šátcích, obličejových rouškách, o hábitech, tajných přáních, o radostech, o životě muslimských žen v Jordánsku. Je o nalezení odpovědí. Je o otevřených očích a otevřených srdcích. Je napsán pro ty, kdo ho chtějí s otevřenýma očima a otevřeným srdcem číst.