John Maxwell Coetzee: Chlapectví

"Kapské město není jako Worcester, kde všichni chlapci chodí do chlapecké školy a děvčata do dívčí. V Kapském městě si můžete vybrat z celé řady škol. Jenže k tomu, abyste se dostali do dobré školy, potřebuje člověk známosti a oni jich mají málo.

S pomocí vlivu matčina bratra Lance jsou pozváni na pohovor do chlapecké střední školy v Rondenboschi. Sedí s matkou na lavičce před ředitelnou, je pěkně oblečený v krátkých kalhotách, košili s vázankou a námořnicky modrém kabátu, na náprsní kapse má odznak Worcesterské základní školy. Když na ně přijde řada, jsou uvedeni do místnosti s dřevěným obložením a stěnami plnými fotografií ragbyových a kriketových mužstev. Ředitel se s otázkami obrací k matce: kde bydlí, co dělá otec. Pak přichází okamžik, na který čekal. Matka vyndává z kabelky vysvědčení, které dokazuje, že byl nejlepším ve třídě, a že by tudíž měl mít všechny deře otevřené. Ředitel si nasadí brýle: "Tak tys byl nejlepší ve třídě," říká.  "To je dobře! Ale tady se ti to nebude zdát lehké."

Doufal, že ho budou zkoušet, že se zeptají na datum bitvy u Krvavé řeky nebo ještě líp, dají mu nějaké příklady zpaměti. Jenže to je všechno, pohovor skončil.

"Nemůžu vám nic slíbit," říká ředitel. "Dáme jeho jméno do pořadníku a pak musíme doufat, že někdo vypadne."

Jeho jméno putuje do pořadníků tří škol, bezúspěšně. Být nejlepší ve Worchesteru evidentně není dost dobré pro Kapské město.

Posledním útočištěm je Škola svatého Josefa. Svatý Josef nemá žádný pořadník: vezmou každého, kdo je schopen platit školné, což je pro nekatolíky dvanáct liber za čtvrtletí.

Dojde jim, matce i jemu, že v Kapském městě příslušníci různých společenských tříd chodí do různých škol. Škola svatého Josefa je když ne pro nejnižší třídu, tak pro druhou nejnižší. V matce zanechá její nezdar dostat ho do dobré školy pocit hořkosti, ale jemu to nevadí. Není si jistý, do které společenské třídy patří, kam zapadají. Momentálně je spokojen už jen s tím, že může chodit do školy. Hrozba, že ho pošlou do afrikánské školy a že bude vydán napospas afrikánskému způsobu života, je pryč - a o to jediné jde. Může se uvolnit. Dokonce už ani nemusí dál předstírat, že je katolík.

Opravdoví Angličani nechodí do takové školy, jako je Škola svatého Josefa.  V ulicích Rondebosche  však denně vidí, jak jdou do své školy a ze školy, může obdivovat jejich rovné blond vlasy a zlatavou pleť, oblečení, které jim není ani velké, ani malé, jejich tichou sebedůvěru. Dělají neškodnou švandu (to slovo zná z čítanky), bez divokosti a obhroublosti, na kterou je zvyklý. Nemá žádnou touhu se k nim připojit, ale snaží se od nich učit.

Kluci z Diecézní koleje, kteří jsou úplně nejangličtější a nesnížili by se ani k tomu, aby si zahráli ragby nebo kriket proti Škole svatého Josefa,  bydlí ve vybraných čtvrtích, o kterých, protože jsou daleko od železnice, jen slyší, ale nikdy tam nebyl: Bishopscourt, Fernwood, Constantia. Mají sestry, které chodí do škol, jako je Herscheova nebo svatého Cypriána; vlídně na ně dohlížejí a chrání je. Ve Worcesteru se sotva na nějakou dívku podíval: všichni kamarádi měli bratry, sestry ne. Teď občas zahlédne i sestry těch Angličanů, tak zlatovlasé, tak krásné, až nemůže uvěřit, že jsou to pozemské bytosti."

 

 

J.M. Coetzee je současný jihoafrický (respektive australský) spisovatel, překladatel, vysokoškolský profesor a literární kritik. Jak částečně autobiografická novela Chlapectví vypráví, vyrůstal Coetzee (*1940)  ve Worcesteru v rodině právníka a učitelky, než se rodina přestěhovala do Kapského města. Po dokončení vysokoškolského studia odcestoval do Británie, kde pracoval jako počítačový programátor, a do USA, kde ke svým dosavadním vysokoškolským titulům přidal další v oboru jazykovědy. Jako učitel angličtiny a literatury na státní univerzitě v Buffalu se snažil v USA usadit, ale kvůli svým názorům na válku ve Vietnamu nikdy nedostal patřičná povolení. Vrátil se tedy do JAR, kde působil dále jako vysokoškolský profesor až do roku 2002. Tehdy byl penzionován a odešel do Austrálie. O čtyři roky později obdržel australské občanství.

 

Coetzeeho dílo je ověnčeno mnoha cenami: Pamětní cena Jamese Taita Blacka, tři ceny CNA, mezinárodní románová cena Irish Times, cena Fémina,  literární ocenění Commonwealthu, Jeruzalémská cena za literaturu i dvě Booker Prize jsou jen některé z nich.

V roce 2003 se J.M. Coetzee zařadil na seznam nositelů Nobelovy ceny za literaturu, a o dva roky později se stal držitelem řádu Mapungubwe, udělovaného jihoafrickou vládou.

 

Citované Chlapectví vypráví o vyrůstání mladíka v rodině, jejíž poměry jsou uspořádané jen navenek; o permanentní přetvářce, osamělosti a neuvěřitelné hloubce společenské propasti, která dělila jednotlivé vrstvy jihoafrické populace (tady zejména potomky britských přistěhovalců a Afrikánce - děti, vnuky a pravnuky Holanďanů).

Kromě vzpomínané knihy vyšlo v českém překladu na Chlapectví volně navazující Mládí , románová fikce Pomalý muž a Deník špatného roku.